Je Adrien Brody magor nebo ne? A dá se něčemu v tomhle filmu opravdu věřit nebo si z vás režisér John Maybury permanentně střílí? Tyhle dvě otázky jsem měl v průběhu filmu na jazyku snad desetkrát a jsem moc rád, že jsem našel jakž takž uspokojivé odpovědi. Nerad bych se pouštěl do úvah, zda Svěrací kazajka jakýmkoliv způsobem stojí na reálné bázi, pouze konstatuji, že film má svou fungující vnitřní (i když neuchopitelnou) logiku a veškeré skutky se snaží být natolik racionální, jak to za daných okolností jde. Původní idea je slušně vystavěná, scénář nemá příliš výrazných logických děr a s grácií se pere i s obvyklými paradoxy jako příčina důsledek při cestování v čase. Pochmurně-psychologickou notu, na kterou se tvůrci už od začátku snaží brnkat, se víceméně úspěšně daří udržet po celou dobu a i když v první půlhodině nebudete chápat „vo co gou“, za chvíli tomu přijdete na chuť a atmosféra pokřiveného vnímání vás zcela pohltí. Velká škoda proto poslední čtvrthodinky, která neodvratně spěje k přeslazenému happyendu a trochu se příčí všemu, co Maybury tak pěkně celou dobu stavěl. A to už vůbec nehledím na to, že obsahuje porušení jasně daných pravidel, které jsem po celou dobu trpělivě vstřebával. Není mi moc jasné, proč už i na půdu nezávislé produkce prosakují hollywodské manýry a tvůrce nemá možnost položit svému filmu logické (i když pro masy méně přijatelné) vyústění. No nic.
Svěrací kazajka působí s odstupem jako něco mezi Butterfly Effectem a výletem do Bohnic, což není vzhledem k nadstandardnímu hereckému obsazení (které se urvalo ze řetězu) a velice podmanivé vizuální stránce kombinace vůbec špatná.