Blinkání, blinkání, všechny smutky zahání. Z pohádky s Honzou Čenským to sice známe trochu jinak, ale pro naše účely nám tato drobná variace docela postačí. Ve čtvrtém (či kolikátém) remakeu slavné klasiky stačí přijít do kontaktu s nakaženými, ti na vás se zlomyslným výrazem v obličeji nablinkají, nakazíte se kapénkovou infekcí a od té chvíle už je vám hej. Slovy samotného producenta Joela Silvera: „…Invaze vymaže i problematické emoce, které pro lidstvo odjakživa představují řadu potíží - hněv, žárlivost, nenávist a předsudky. Výsledkem je zvláštní klid. Tucker a ostatní se Carol pokoušejí přesvědčit, že nabízí nějaký lepší svět. Člověk by snadno připustil, že invaze vlastně není nic špatného...” A divák by si zase skoro myslel, že tenhle mimořádně zdatný producent, který dal světu Matrix a celou řadu dalších blockbusterů, se dal na umění (tedy na charitu), chce mladým divákům přiblížit klasiku a dát prostor tvůrcům, jimiž cloumá potřeba vyjádřit se k dnešnímu světu.

Takhle to bohužel není - a je to docela škoda. Zdá se mi totiž stěží uvěřitelné, že by si Silver scénář sepsaný Dave Kajganichem nepřečetl, nechal to v Hollywoodu debutujícího Olivera Hirschbiegela (Pád Třetí říše) natočit, a pak si stěžoval, že je ve filmu málo akce. Jakkoli asi navždy zůstane tajemstvím, jaké scény původně natočil Hirschbiegel a co po něm přepsali bratři Wachowští a posléze přetočil a přestříhal James McTeigue (V jako Vendeta), z výsledného filmu je až příliš znát, že se v jeho útrobách melou dvě koncepce. Jedna klidnější, zaměřená na psychologii postav a atmosféru plíživé hrůzy, druhá čistě akční. A bohužel ani jedna z nich není dokonalá. Jakmile se z náznaků a šířící nákazy začnete alespoň trochu cítit nesví, zacvakají nůžky a celkem slibné drámo vystřídají scénu doslova jako z jiného filmu. Je nabíledni, že tenhle systém není zdaleka tak smrtící pro scény, kdy se hlavní postavy snaží setřást své pronásledovatele, jako ty, kdy bychom měli mít husí kůži jako špunty od kopaček.

Opravdu by mě zajímalo, jak vlastně vypadal původní odmítnutý sestřih a jaká byla jeho délka. Stopáž kinoverze totiž jen lehce přesahuje hodinu a půl (na film s oscarovou hvězdou a prozatím stále neokoukaným Danielem Craigem opravdu málo) a je nevyvážený až hrůza. Chápu, že nějak se střet dvou vizí zamaskovat musel, ale Invazi to rozhodně neprospělo. Ještě ve 30. minutě se totiž skoro nic neděje, postavy mají „na všechno dost času,“ zdlouhavě se vykecávají (například s našimi českými krajany – WTF?), rutinně rozvíjí vztahy a vedou hovory jako z béčkového filmu. Budiž, říkáte si, asi to bude mít nějaký účel. Nemá. Přijde opravdu razantní předěl, z ulic ubývá zdravých a naopak přibývá nakažených, s nimiž přijde akční hodinka. Ta svou nevynalézavostí a takřka televizním nasnímáním bohužel zavání hodně velkým průšvihem. Vyvrcholení sice není úplně z nejhorších, ale ta kapka slasti je bohužel korunována neuvěřitelně trapným epilogem, jímž – alespoň pro mě – tvůrci dorazili co se dorazit dalo.

Je tedy škoda, že poměrně zajímavý důvod, se kterým mimozemští uchvatitelé kolonizují lidská těla na plátně nenašel podstatně lepší zpracování. Na tom nápadu totiž opravdu něco je. A stejně velký potenciál má i přechodová fáze spánku, kterou se vnitřní změny zfinalizují. Jenže i tenhle nápad tvůrci jen nakousnou a nedotáhnou. Remake přes kopírák, které by tematizovalo rudé nebezpečí, by ve 21. století nemělo nejmenší šanci, ale jako aktualizované podobenství o nástrahách dnešního západního světa by to nemusela být zase až tak špatná podívaná. Všichni ti yuppies, kteří se ve filmu plouží po ulicích a hledají poslední zbytky emocí, působí skutečně děsivě, ačkoliv žádný výhružný létající talíř a la Den nezávislosti nikdy neuvidíme.

Joel Silver bohužel na poslední chvíli ucukl a změnil plán. Přínos Invaze v její současné podobě je bohužel pramalý. Ani na ploše 90 minut to není kdovíjaká zábava (osobně jsem se nudil víc než u podobně "zvěstné" Vendety) a ty dvě tři zbývající „myšlenky“ najdete v každé druhé epizodě Krajních mezí v mnohem kondenzovanější podobě taky. Jak je možno vyčíst z prvních reakcí na csfd, diváci Invaze jsou sice potěšení tím, že úpravy nejsou tak tragické, jak původně očekávali, ale zároveň jsou co do chvály víc než zdrženliví. Ne že by se mi z filmu chtělo blinkat (zase tak silné vášně a pnutí ve mně nevyvolal), ale vlastně jsem se těšil, až tahle fádní přehlídka promarněných možností a stokrát viděných klišé bude za mnou. To je taky důvod, proč ve svém hodnocení střílím tak nízko.