„Není nic horšího, než bejt obyčejná,“ tvrdí jedna z „hrdinek“ Americké krásy. A svým způsobem má pravdu, i co se týče kinematografie. My recenzenti sice nemluvíme o obyčejnosti, nýbrž o průměrnosti, standardizovaný produkt bez výraznější chuti, hmatatelnějších vad a výrazných kladů nás ale děsí víc než představa Angeliny Jolie v hlavní roli životopisu o Margaret Thatcher. Ono se o těchhle bezvýrazných filmech prostě hrozně blbě píše.

Recenzujícího člověka (Homo Criticus, u nás známý také jako Homo Antitroškus) může od bezbřehé rutiny zachránit jen pár věcí. Třeba vědomí toho, že na internetu se může volně pracovat s rozsahem recenze a že si tudíž může dovolit útvar kratší a zhuštěnější. Pomůže mu i změna designu, resp. čtenáři, kteří si ještě nezvykli na to, že mají obsah filmu shrnut v jiné záložce, pod slovem „info“. Prý pro jejich pohodlí (ve skutečnosti jen kvůli ulívání znaků) shrne zápletku a rozpovídá se o tom, že Ben Stiller hraje dalšího nekňubu s nevyrovnaným osobním životem. Vykreslí jej jako čtyřicátníka Eddieho, který ještě nenašel tu pravou. Jako losera, jjenž musí přihlížet svatbě své životní lásky, snášet posměšky svých kolegů a tajně doufat, že se dokáže doopravdy jednou usadit. Pak vylíčí scénku, v níž Eddie potká roztomilou blondýnku, chvatně popíše jejich neméně chvatně se vyvíjející vztah a zprostředkuje i zvuk jejich svatebních zvonců. Ohleduplný recenzent pak napíše, že přešlapujeme teprve okolo třicáté minuty a že si proto každý domyslí, že se něco musí pokazit. Neohleduplný recenzent (anebo recenzent, jenž ví, že jeho čtenáři sledují trailery) prozradí, že z novomanželky se vyklube totální hysterka a že poblíž možná čeká nová láska ...

Pro všechny zmíněné kategorie je jakous takous spásou i jméno režisérů. Filmy bratrů Ferrellyových totiž zná každý, pročež se sluší zabít alespoň jeden odstavec vymezením vůči jejich tvorbě. Vzpomenout Blbého a blbějšího, který se povaluje ve V. I. M., upozornit na megahit Něco na té Mary je, jenž svého času přiblížil Bena Stillera první lize, a podivit se nad tím, že brutálně nekorektní humor, který je hrdý na svoji imbecilitu, nakonec dotlačil Farrellyovce ke krotkým komediím se silným morálním poselstvím. Jinak řečeno, zopakoval by to samé jako u Těžce zamilován nebo Bratři jak se patří, s lehkou poznámkou pod čarou, podle níž je Těsně vedle přeci jen trochu cyničtější. V podstatě stejným způsobem by shrnul to, jak v Hollywoodu došlo ke střídání komediálních stráží: Rozpad Frat Packu a ústup jeho nejslavnějších členů totiž až příliš silně kontrastuje s náletem Judda Apatowa & his guys, než aby se mu šlo v zasvěceném textu vyhnout.

A pak by přišlo to nejhorší a nejpředvídatelnější. Zmínil by se totiž o tom, že Těsně vedle prostě je průměrnou taškařicí, která první půl hodinu obstojně baví, aby se posléze zvrhla v nudný katalog cestovní kanceláře, v němž se láká na krásné prosluněné pobřeží ... a shodou okolností se v něm i nudí Ben Stiller. Divil by se, že po slušném úvodu se Farrellyovi často ani nepokouší o vtip a když už ano, tak že skončí u prostoduchých libůstek čítajících masáže varlat, prdění, močení, bezuzdné sexuální orgie a spálené ksichty. Určitě by vzpomněl nevyužité vedlejší postavy, které scenáristé ušili podle těch nejotřepanějších pouček, pokáral by nedomrlou romantickou zápletku, znovu by se zasmál nad několika absurdně stylovými scénami (viz sekvence, v níž Ben Stiller prchá přes hranice) a možná by přičetl k dobru i úsměv Michelle Monaghan. Pak už by ale jen vyvařoval jedno a to samé a nechal se průměrným filmem sám utopit v průměru, aniž by zmínil, že existuje asi tak sto padesát elegantnějších způsobů, jak se dozvědět, že Ben Stiller šediví.

Nedivil bych se mu. Ovšem jako člověk, který nemusí takovouhle recenzi psát, bych k němu nakonec přišel a s vědoucným úsměvem mu řekl, že zbytečné filmy plodí zbytečné recenze. A poradil mu ať na její sepisování příště kašle a ušetřený čas raději investuje do udržování svého blogu o vláčecích uhlíkových prutech na lov bolenů.