Nerad další recenzi začínám lítostivými slovy nad chamtivostí tvůrců, kteří z koňského trusu vyrábějí pokračování komerčně úderných filmů – ale jinak to bohužel nejde. Smrtící nenávist je praktickou ukázkou komerční vypočítavosti, smradlavou esencí prázdnoty, smutnou katastrofou, kterou jen obstojný režijní um ochraňuje před tristním pádem do totální filmové žumpy.

Od pokračování filmu bych chtěl… pokračování filmu. Nemám bohužel na mysli dvouminutové cameo Sarah Michelle Gellar, která mimochodem nenosí stejné pyžamo jako minule. Mám na mysli rozvíjení mytologie, nový příběh, budované napětí a prima pointu jako zákusek. Chtěl bych cítit tvůrčí respekt vůči divákovi, který jde na film v dobré víře, že nebude podveden a ládován zbožím třetí cenové.

Za co však nyní zaplatíte v kinech, je výrobek levoboční produkce, navíc zprostředkovaný hodným panem stánkařem, který za hodinu překvapivě nestojí tam, kde vám svůj kouzelný všeuměl prodal. Ostudná scenáristická lenost je základním kamenem takového procesu a tvůrci by se měli stydět, že už v prvopočátku něco takového nesmetli pod stůl, ale rozhodli se to natočit. Na jednu stranu to chápu. Jak krásně se jim v hereckém obsazení vyjímala hvězda z prvního dílu, jak silným – i když falešným - příslibem dobré zábavy se stala. Na pravé straně rovnice musel vypadnout balík, zvláště když se takové filmy lepí s tak nuzným rozpočtem a můžou být trestuhodně odfláknuté. Na druhé straně jsme tu my – je však ještě třeba cokoliv dodávat, když známe stranu první a výše zmíněné okolnosti vzniku? Ve stém patře japonského věžáku se chytří pánové poklepali na kořen nosu a režisér si udělal další výlet na americkou režijní stoličku.

Smrtící nenávist se skládá ze tří menších příběhů, které jsou a) zkratkovité b) skoro na chlup stejné. Nemají žádné styčné plochy, které by je předurčovaly pro současné uvedení v jednom filmu a jen tak si paralelně plynou bez hlubší návaznosti do celkové délky devadesáti minut; Můžete si říci, že je to podivné, ale to je asi tak všechno, co s tím uděláte. Principielně tkví v tom, že se v nich nějaký nový člověk (=nový herec, který nehrál v minulém díle, ale dostal dost peněz, aby si zahrál v tomhle) dostane do víru událostí nastíněných v jedničce („Když někdo zemře v záchvatu zlosti, zůstane po něm stín, který se postupně šíří na další oběti a nedá jim spát… bla bla“ ;) a rázem si pro něj dojdou dvě mrtvé děti naplácané pudrem. Aby režisér (opět Takeshi Shimizu) vytvořil zdání jakési kontinuity, neodvysílá historky po sobě, ale v rámci jakési povrchně promyšlené koláže. Účel nesvětí prostředky ani omylem, je však záhadnou skutečností, jak silný máte ke konci pocit, že jste nějaký příběh absolvovali, přestože to není pravda. Odhalí se to ve chvíli, když se vás na něj někdo zeptá. Chvíli budete dělat, že přemýšlíte, ale pak z vás stejně vypadne:

Mrtví lidé hodinu a půl zabíjeli pomocí digitálních triků živé lidi a vydávali u toho legrační zvuky.

A to je bohužel velmi trefné zestručnění celé téhle patálie. V druhé Nenávisti se neděje zhola nic, co by ospravedlňovalo existenci nějakého pokračování: Životnost postav se počítá na minuty, jejich motivace se dá opsat velkou černou nulou, zápletka, jak už bylo řečeno, neexistuje. Řemeslně pěkné nic je pouze plné vypjatých zvuků střídaných významným tichem, vyděšených herců, kteří improvizují ve scenáristickém vakuu a velké spousty digitálních triků, které velmi pravděpodobně zkonzumovaly tři čtvrtiny rozpočtu.

Čistě vizuální film pak za něco stojí jen kvůli dvěma věcem: a) Pořád se v něm něco děje a nedá vám možnost o čemkoliv přemýšlet. b) Několik lekaček je opravdu strašidelných, přestože zjevně trpí přemírou digitalizace a využívají jedno a totéž schéma stále dokola: Chlapeček a holčička v modrobílých barvách na někoho zeširoka otevírají pusu, tu zakřičí, tu zakrkají, tu ho omotají vlasy a dotyčný pak umře.

Pokud by se to sestříhalo do patnáctiminutové povídky, bylo by to geniální, což myslím bez jakéhokoliv náznaku ironie. Hodinu a půl je to otravné a velmi hloupé, přestože ne zákonitě nudné. Tři televizní Příběhy ze záhrobí nicméně splní svou funkci úplně stejně, přestože asi nebudou vypadat jako film za 20 milionů dolarů.