Když slovutný tvůrce skládá hold titánům svého oboru, těží z toho zpravidla publikum. Steven Soderbergh se ale konvencemi řídí nerad. Dojela na to přiznaná pocta Curtizově Casablance, po Kmotrovi asi nejčastěji citované klasice americké kinematografie. Soderbergh se nikdy nebál velkých výzev, poslední roky se však ve svém experimentátorství tak trochu utápí. Hollywood, Hollywood třídil diváckou obci na několik podskupin, Dannyho parťáci 2 si navzdory vzrušujícímu vršení nápadů odnesli štempl zkaženého sequelu a komorní Bublina zmizela rovnou na DVD (tedy ne že by to Soderbergh neměl se svým „soderbergh experience“, jak samolibě označil své poslední dílo, v úmyslu od začátku, ale...). Mistr S se stal otrokem vlastní výlučnosti a minimálně z pohledu mainstreamového publika za to zaplatil.

Dobrý Němec pouze potvrzuje, že se osobitý režisér dusí ve vlastní šťávě. Soderbergh křísí poválečný Berlín, křísí femme fatale lascivně špulící rty, křísí vlastně i noirový žánr... a selhává takřka ve všem. Podobně jako Brian De Palma v Černé Dahlii (Shushika mi bude asi oponovat, ale což). Neúspěch Dahlie zavinila autorská nestřídmost a zmatek ve výtvoru scenáristy, Soderbergh selhal kvůli posedlosti vizuály. Že míň je někdy víc a že není vždycky potřeba být za každou cenu svůj, to psávali už klasikové. Steven by si měl jejich moudra definitivně vyrýt do kůže, aby si každé ráno před zrcadlem uvědomil, kde na něj čeká zkáza.

Berlín několik dní po válce je v Dobrém Němci většinou zastupován dobovými dokumentárními záběry, do nichž počítačoví lumenové naklíčovali hollywoodské superstar. Zadní projekce už nestačí, proto se Tobey Maguire kodrcá autem, v němž sedí božský George a všude okolo se rozléhá vybělená pohroma, která nese otisk spojeneckých vojsk. Soderbergh narušuje tradiční sled záběrů, kdy býváme jedním delším celkem uvedení do nového interiéru, a občas si prostě odskočí ven do ulic, zatoulá se mezi trosky a porozhlédne po zdecimovaných Němcích. Nepokouší se přitom o dokonalý realismus - to by většinu scén silně výtvarně nepřestylizovával – ale prostě znovu posunuje hranice filmového média.

Soderbergh redefinuje hranice rád, tentokrát ale po mém soudu zcela selhal. Jistě, na kulisy v černobílém aranžmá se pěkně kouká. Zorničky ale na formě neulpívají kvůli rafinované práci kameramana, ani ne pro lascivní využívání světla a stínu, ale jednoduše proto, že v záplavě barviček z hollywoodské velkovýrobny se vizuály ze staré školy „tváří“ nejen originálněji, ale jaksi automaticky i hodnotněji, co se uměleckého dojmu týče. Jenže ovládat černobílý materiál, toť kumšt starých mistrů, za jejichž stejně kvalitní následovníky můžeme prohlásit leda bratry Coenovy. Dobrý Němec nemůže sbírat sympatie díky kompozici, protože ta je v porovnání s noirovými kusy z Bogartovské filmotéky zcela bez šťávy (kdo viděl Key Largo nebo Maltézského sokola, bude handicapován), i ve stínu uměřenější Casablancy ale Němec propadá. Výtvarná exhibice totiž slouží příběhu pramálo a neprojevuje se v konkrétním koncipování scén i jednotlivých záběrů. Soustředí se na vnější podobnost a pozlátko; Dobrý Němec má v důsledku toho nezajímavě zašedlý a plochý „look“.

K příběhu se navíc dostáváme z pořádného odstupu, tak jak bývá u Soderbergha v posledních letech zvykem. Odměřené vyprávění popohánějí podivné situace, které hlavního hrdinu kladou zrovna tam, kde se zrovna vynoří mrtvola. Alespoň že Clooneyho postavu vykreslil scénář pozoruhodně: Obtěžkal ji sice obligátním vztahem ke krásné ženě, vykouzlil košatou minulost páru, kterou by měl těsně před katarzí stvrdit polibek, Clooneyho ale překvapivě nedonutil k předvádění cynického úsměvu a švihácké chůze. Málokdy se vidí, aby postava jako Jake dostala třikrát během dvaceti minut přes držku! Aby v podstatě jen procházela různými scénami, aniž by z ní vyzařoval dojem, že králem placu může být pouze jeden. Soderberghovi v této souvislosti škodí casting. George Clooney možná zesiluje auru štramáka, do Německa léta páně 1945 ale jako by nepřiletěl z tehdejší Ameriky, ale přímo z Dannyho parťáků. Cate Blanchett hraje štětku s černými vlasy a německým akcentem (což vede k ne zrovna přesvědčivému šišlání) a Tobey Maguire zase agresivního záprtka (Spider-Man... jednou provždy Spider-Man!).

Dobrého Němce obhajuje alespoň kongeniální muzika Thomase Newmana, zcela zaslouženě nominovaná na Oscara. Tam, kde se obraz utápí v hledání novotvarů, pádí Newman vstříc napětí, atmosféře i milostnému jiskření. Krásná intimní scéna mezi Cate a Georgem, která připomíná podobně laděnou sekvenci z Posledního samuraje (jemné, leč vše říkající náznaky), je podobně jako většina ostatních světlých momentů odvěsnou Newmanovy výtečné hudby. Soderbergha zachránila. Sám pan autor totiž krom dvou elegantních voice-overů příliš lahodné krmě neposkytl. Během setkání s Dobrým Němcem vám pochopitelně může níže uvedený verdikt připadat příliš tvrdý, schválně se ale zkuste vrátit po měsíci. Ze slátaného příběhu a neúčinné formy myslím doopravdy nezbude víc než pár detailnějších odkazů na Casablancu a povedená hudba.