Cival

Festivalové publikum asi nezná moc rychlejších cest k hromadnému orgasmu. Nezávislácká režijní ikona Tom DiCillo si najal hlasivky Johnnyho Deppa a skrze ně se rozhodl vyprávět příběh kapely, která ovlivnila několik generací. Měla štěstí, že v její době ještě šlo vyprodávat kluby a stadióny a zároveň si požitkářsky užívat údělu rockových hvězd, které můžou říkat, co se jim zlíbí, smí fetovat, co je zrovna na skladě, a můžou neomaleně filozofovat o smrti, sexu a duchovnu, aniž by se jim někdo posmíval, že svojí stylizací zkouší tak akorát vyplnit volné místo na trhu. The Doors to mysleli upřímně a z jejich lehce vypsychlých hitovek je to pořád cítit. Zatímco plakáty s Morrisonovou hrudí pořád visí po pokojících a songy se zvládly přelít do mp3 formátu, adekvátní celovečerní dokument (prý) ještě nevznikl. Upřímně řečeno, ani nemusel, protože Oliver Stone ve své proslulé biografii zvládl zachytit vše podstatné – jenže když dostane autentický materiál do ruky ověřený režisér, nedá se tomu prostě odolat. Nasát atmosféru doby a dotknout se svobodomyslnosti Jima Morrisona je výzva.