Wes Anderson má mezi diváky, kterým je z konfekční hollywoodské nabídky těžko od žaludku, na růžích ustláno. Ti na jeho autorských filmech oceňují především vyhýbání se patosu, žánrovou neujasněnost, vyhraněný tvůrčí rukopis, specificky minimalistický humor, výraznou hudební dramaturgii a schopnost přemluvit uznávané herce, aby to s ním zkusili trochu jinak. Výsledkem je většinou film, na který nejlépe sedí označení divný; film jenž skalní fanoušky provokuje k hlasitým detonacím smíchu,  zatímco diváky uvyklé klasickému způsobu vyprávění poněkud vyvádí z míry. Ne-li rovnou irituje.

Předposledním snímkem Život pod vodou, který byl označován za divácky nejvstřícnější počin Andersonovy dosavadní  filmografie, se však fanouškovská základna jeho snímků minimálně zdvojnásobila. Nebylo tomu jen jen tak z čista jasna. Z velké části tu totiž zafungovala star-power „překladového“ Billa Murraye, „prstenové“ Cate Blanchett a pozitivní ohlas kritiky, vyzdvihující především Andersonovu hravost, která vzkřísila zataralé stop-triky s podivnou vodní havětí a z dávno nemoderních následníků Jeana-Jacquese Couseaua udělala hrdiny nové doby. Na komerčním úspěchu se tedy určitě podílel i nejeden  oceánologů, který zjistil, že jeho podvodní techtle mechtle a rzí prožraný batyskaf jsou opět in...

Nový Andersonův film Darjeeling s ručením omezeným je opět snímkem, na kterém si zřejmě nejvíce smlsnou jeho věrní. Ti, kterým učarovala jeho nápaditost, neustálé převracení ustálených  pravidel vyprávění (pokud jste si mysleli, že v dějinách filmu už  byla všechna využita, zneužita a popřena, tak se setsakramentsky mýlíte), plánovitě se nevyhýbají lehčím WTF pocitům a jsou přímo posedlí objevováním nových zážitků filmového média. Ani tentokrát se Anderson nehodlal ničím omezovat a tak bez velkých fanfár, jakoby v předstihu, aby mu je jiní nevyfoukli, otevírá balíčky s překvapivými dárky, uvádí na scénu další ze svých odtažitých hrdinů a místy přímo mrhá nápady, jež by si jiní tvůrci rozložili minimálně do tří filmů.

K na dnešní časy relativně krátkému Darjeelingu například patří  kraťas Hotel Chevalier, bez nějž by jednání a slovní narážky určitých postav byly ještě méně srozumitelné, než je tomu s ním. Pokud vám jej v kině nepromítnou, žádejte v nejbližší kase neprodlené navrácení vstupného (to by si ostatně zasloužilo i poněkud nahypeované vystrčení zadečku Natalie Portman, které si užijete až zastavené na stránkách typu Mr. Skin). Potěší i úvodní cameo s Billem Murrayem, atmosférická  pohřební vsuvka, která s „před“ ani „po“ nemá mnoho společného, na nezávislý film nebývale akční kamera, malinkaté roličky dalších herců andersonovského vesmíru či všeprostupující atmosféra svébytně konzervovaných 70. let. Řeklo by se návrat k tvůrčím kořenům a osvědčeným trademarkům.

Nováčci a ti, kteří od Andersona viděli jen Život pod vodou, se možná na chvíli zaseknou u humoru, který redefinuje pojem komedie. Těžko však říci, jestli Andersonovy filmy kdy šlo označit za ukázky příslušného žánru. Obyčejně nenabízí mnoho situací s cíleným tahem na komediální branku, respektive nedisponují oním typem humoru, při kterém se v pase lámou celé generace diváků a vzápětí snímek prohlašují za nejlepší komedii co kdy viděli. Darjeeling s ručením omezeným naopak dělá všechno pro to, aby se vyhnul středněproudým cenám o hrnce smíchu, a řeklo by se, že oproti Život pod vodou je střižen pro mnohem exkluzivnější publikum. Vysloveně řachavých scén je totiž ve filmu sotva pět,  Andersonovi fanoušci však jistě ocení dobře patrný návrat k zádumčivým konverzačkám o „koze a o voze,“ při  kterých se takřka nic podstatného neděje a kde se divák musí orientovat podle jemných gest, o chlup delších pohledů nebo angličtiny s přízvukem.

Andersonovy trhlé filmy mám celkem rád a s jejich formálními nástrahami většinou nemám žádný problém. Tady mi to ale přišlo jako až příliš velký experiment. V podstatě jsem od Darjeelingu nečekal žádnou konkrétní podobu a ani trailer ve mně nevzbuzoval zásadní očekávání. Příběh o  třech bratrech, kteří se (v jaémkoliv pořadí) chtějí usmířit, setkat s matkou a dosáhnout duchovního osvícení, mi totiž přijde hrozně slabý, převařený, jaksi bez energie a nebýt celkem svěžích formálních hrátek, jen stěží by šel natáhnout alespoň na dvacet minut. Anderson si hraje, staví a boří situace i světy a zdá se, že nechce být rušen. Příběhový motor se totiž ne a ne rozběhnout, a jakmile se přece jen něco začne dít a my si k postavám začneme vytvářet jakýs takýs vztah, začne se Anderson  zabývat podružnostmi a stočí dění do nepoměrně stojatějších vod, kde postavy (obrazně) přešlapují na místě a (doslova) civí "do blba" možná až příliš dlouho.

Rozhádaní tři bratři navíc nejsou žádní velcí hybatelé událostí, spíš reagují na to, co se jim uděje, kterážto pasivita je chvílemi až otravná. Za neumětelství bych se to celé označit bál, ale jako autorský záměr mi to přijde poněkud nedopečené. Asi jako když chce nezkušený zajíc přijít hned napoprvé s něčím přelomovým a trochu to s tou dekonstrukcí  přepískne. Jenže Anderson není  žádný nováček, spíš zkušený pardál. Jakoby tu bylo zaděláno na film, u kterého i bláznů král Charlie Kaufman zaleze s ruměncem studu do kouta.  Dostavěná kostře však chybí maso,  natož aby v ní pulsoval život.  Možná „to“ tam někde bylo, ale kdesi po cestě – na placu, ve střižně, kdekoliv - se to vytratilo a zbyla jen příliš křečovitá  snaha o dramaturgickou nekonvenčnost, několik atmosférických scén, pěkné kulisy a jedna čupr stewardka.:)

Film končí, tváří se že hrdinové konečně nasedli na ten správný (životní) vlak, jsou přece jen alespoň lehce osvícení, ale mně v něm chyběla  minimálně půlhodina děje, motivací, Andersonovsky hořkosladkých citů, pocitů a „chuťový ocas.“ Kde si však pochutnat lépe než právě v kořeněné Indii?  Filmovým pocitovkám bez děje a cestám odnikud nikam se plánovitě nevyhýbám, ale tuhle jsem sledoval s rostoucími rozpaky. Výroky o tom, že jde o Andersonův dosud nejkomplexnejší a emocionálně nejsilnější film mi evokují, že jejich autoři v předstihu viděli director´s cut, který v tom mém kině nepromítali. Třeba na tom budete lépe.