Máloco mi zní tak nezajímavě jako biografie texaského jezdce rodea, který bojuje s virem HIV tím, že pašuje do Ameriky nepovolené léky. Podobné filmy jdou po Oscarech každý rok. Často je jedno, kdo stojí za kamerou a kdo v nich hraje, jestli jsou o životem utrápených malířích nebo excentrických milovnících hry na hoboj. Pro spoustu filmařů jsou životopisné látky, filmy o genocidě nebo rasismu zkrátka jízdenkou do vyšší ligy. Vždycky se totiž najdou lidi, kteří jim budou tleskat za to, že „ty voe takhle to ale fakt bylo“. O to víc potěší, když člověk v kině dostane místo očekávané životopisné nudy strhující filmový nářez.

Klub poslední naděje: FOTOGALERIE

Klub poslední naděje tohle splňuje dokonale. Režisér Jean-Marc Vallée se tu sice nepokouší o nějakou žánrovou revoluci, ale moc dobře ví, jak to u životopisných příběhů funguje a evidentně ho taky moc nebaví koukat se na tříhodinové filmy, které jsou prakticky stejné, jen se liší tím, o kom vypráví. Jeho režie je střídmá, zbytečně se ničím nezdržuje a snaží se pokud možno působivě odvyprávět příběh, jenž je, jak se rychle ukáže, mnohem zajímavější, než by se mohlo na první pohled zdát. Vallée pochopil, že jeho film by měl stát na postavách, a tak všechno podřizuje jim. Vizuální orgie tedy nečekejte, tady se spíš jen mluví.

Ovšem být ve společnosti Rona Woodroofa je celkem zajímavý zážitek. Hlavní hrdina Klubu poslední naděje je totiž hovado. Nevzdělaný vidlák, co žije v karavanu, všechny peníze utratí za alkohol, drogy a štětky, nemá žádné opravdové kamarády a když mu doktor oznámí, že mu zbývá třicet dní života, řeší nejvíc to, jestli ho někdo nepovažuje za homosexuála. Vlastně jde o celkem odpudivého člověka, Matthew McConaughey z něj ale zároveň svým šarmem a nasazením dělá postavu, kterou jednoduše nemůžete odepsat jako parchanta a celkem snadno lze uvěřit tomu, že z tohohle špinavého burana jsou nesvé všechny ženské v okolí. Z Woodroofa/McConaugheyho nespustíte oči. Budete jím opovrhovat, možná ho i nenávidět, v půlce však zjistíte, že mu vlastně strašně fandíte. Je to totiž nezmar, jenž má sice hromadu špatných vlastností a dlouho mu jde jen o vlastní krk a o peníze, ale zároveň je jako buldozer, který prostě neuhne z cesty, ať už mu farmaceutická lobby nebo zákeřná nemoc hází pod nohy jakékoliv překážky.

To samé platí i pro Jareda Leta, jeho fyzická proměna je ještě viditelnější. Stejně jako McConaughey i hon zhubl pár desítek kilo a navíc většinu času stráví v ženských šatech, zfetovaný, nebo zfetovaný v ženských šatech. Nikdy se však nestane nechtěně směšnou postavičkou a i když z něj občas nějaký ten fór vypadne, nikdy se z něj nestane vyloženě komický prvek. Možná, že jeho Rayon vám bude ze začátku připadat nesympatický, divný a trošku i odpudivý, ale časem si na něj zvyknete a budete mu hrozně fandit. Jako konec konců i Woodroof. Mimochodem scéna, ve které na sebe Leto hodí oblek a smyje si z obličeje make-up, je vyloženě mrazivá.

Přehrajte si trailer Naštěstí je tu k chválení i pár dalších věcí. Režisér zvládl udržet délku pod dvě hodiny, což u podobných filmů považuji za celkem důležité plus, a i přes tragiku celého příběhu dokáže atmosféru odlehčit cynickou hláškou nebo McConaugheyho sebevědomým výstupem. Díky tomu nuda nehrozí. Vallée se v ničem nehrabe, nedojí zbytečně emoce (ale tam, kde máte být dojatí nebo rozčílení, budete), zároveň se však občas ukáže, že budování vzájemného vztahu obou hrdinou by občas potřebovalo trochu víc prostoru. Woodroofova proměna z xenofobního sobeckého burana na liberálně a nesobecky smýšlejícího sympaťáka je někdy až příliš rychlá.   

Ale člověk nemůže mít všechno. I přes pár nedostatků Klub poslední naděje boduje skvělými hereckými výkony, schopností odlehčovat vážné situace a zajímavými charaktery, se kterými budete chtít v kině strávit dvě hodiny. Zatraceně dobrá práce o níž, pevně věřím, za pár týdnů ještě uslyšíme.