k0C0UR

Slyšeli jste o lepších, viděli jste horší – tohle moudré přísloví, které často slýchávám v úplně jiném kontextu, se sem teď náramně hodí. Hořící planina je ukázkovým hollywoodským prefabrikátem žánru „osudových setkání“, na němž se „udělali“ velikáni typu Paula Haggise či Alejandra Gonzáleze Iñárritu. Vezmete hrstku postav, propojíte jejich motivace, necháte je porušovat pravidla a z vrcholného závěru s nejednou zlomenou duší bagrujete emoce po kilogramech. Po těch letech to ale začíná být nuda, zvlášťě když už z traileru to všechno vypadá o řád hůř než majstrštyky obou zmiňovaných pánů. A najednou se zdá poněkud zbytečné točit další stejný film, v němž se sejde spousta známých herců oblečených v artistních trenýrkách a okázale začne pokukovat po Oscarech. Ale co, proti gustu žádný dišputát – alespoň to můžeme vzít trochu rychleji. Tklivé obrazy s melancholickým nádechem se snaží navodit atmosféru země nikoho, která podtrhuje velikost osudů hlavních i vedlejších postav. I hudba jako vystřižená ze světa 21 gramů se pomalu plíží k emocionálním sklípkům, aby načala citlivější z nás už v momentě, kdy se v obrazech rozehrají citlivější momenty. Příliš brzo se ale podíváme pravdě do očí - bez téhle konkrétní hudby by to všechno okamžitě vyšumělo do prázdna a zbyla jen garda postav, jejichž motivace nechápete, ale dýchají na vás pochybnou pseudospirituální aurou. Takhle z toho vykoukne alespoň náznak důstojného řemesla, které ve výsledku nemusí být vůbec špatné – ale šance, že bude jenom průměrné, je podvědomě mnohem větší.