Ten den lilo jako když na vás všemohoucí vylije celý Ontarijský jezero. Na mozek mi tlačila včerejší sklenička whiskey a to poslední, co jsem v týhle situaci potřeboval, byla krásná holka vykuchaná vejpůl. Ale verbež si nebere dovolenou. Zvlášť v týhle díře, kde sice přes parfémy nóbl paniček necítíte smrad z ulice, ale den stejně strávíte nad herečkou, kterou si někdo spletl s mořským pstruhem. Vidět hezký mladý tělo rozříznutý vedví a sledovat jak modraj jeho vyvrhnutý orgány mi do hlavy mlátilo jedinou myšlenku – najít toho parchanta, co jí to udělal a pohrát si s ním jako instalatér se záchodovou trubkou. A nenaříznout mu hubu jen od ucha k uchu, tak jako to udělal Betty, ale pěkně až k prodloužený míše. Jo, Betty, tak se jmenovala, než jí chlapi z márnice začali přezdívat Joker. Můj podbřišek mi sice říkal, že tentokrát to nebude taková sranda, jako kdy květinář Joey zaparkoval na místě pro invalidy, její prosebný oči mě ale pořád hnaly za neznámým řezníkem. Město tehdy mělo feeling starejch dobrejch noirů, jak jsem si je aspoň pamatoval ze svýho probrečenýho dětství. Ale i když byl jeho architektem ňákej De Palma, pořád jsem se nemohl zbavit pocitu, že mi ze všeho nejvíc připomíná levný retro od Hallmarku. Jasně, byznys zrovna nekvetl a nebyly prachy na velký baráky pro papaláše a jejich nenasytný paničky... ale starosta, mimochodem chlápek ztrouchnivělej víc než moje papuče, nemusel alespoň slibovat, že ze svýho rajónu vyrobí větší skvost než byla Čínská čtvrť nebo L. A. (přísně tajné). Kde jsem to byl... Jo, furt pršelo. Provazy vody mě bičovaly do pršipláště a jedinou mojí útěchou bylo, že konečně vypadám jako zlej hoch a ne jako nějakej z těch cucáků, co si na akademii v Pearl Harboru hrajou na vlastence. Jediný co mi kazilo náladu bylo, že se případ nevyvíjel tak lehce, jak jsem si po první obhlídce představoval. Chytlo mě to. Chytlo a dusilo. Myslel jsem si, že je to jen zápal, kterej patří ke každýmu zelenáčovi, co si chce alespoň chvíli připadat jak Sherlock Holmes. Jenže místo toho jsem se stejně jako všichni kolem mě propadal hloubš a hloubš do sraček. Byla to posedlost. Nekončící, krásná i vražedná halucinace. Jo, vojel jsem pár ženskejch, který bych na zpovědi musel kvůli slabýmu srdci faráře zapřít, prochodil pár slepejch ulic a sem tam i o fous unikl rande se smrtkou, ale stálo to za to. Už kvůli tý hypnotický hudbě, která mi většinu čase zněla v uších. Snad vám to někdy budu moct dovyprávět... alespoň se z přízně vypovídat, jaký to nakonec bylo se Scarlett a Hilary. Ale zas až někdy jindy. Třeba v kině... pokud mi to ten frajer z Bontonfilmu dovolí.
