Brian De Palma už třináct let nenatočil tak dobrý film. Dobře, imfe, tak tedy od Mission Impossible deset. Každopádně je škoda, že během posledních let a filmů svůj hvězdný status natolik rozmělnil, že už se na jeho návrat nijak zvlášť nečekalo. A to v 70. a 80. letech minulého filmového století patřil k jedněm z nejrozžhavenějších želízek Nového Hollywoodu. Black Dahlia (české Černá jiřina by znělo dost bizarně, co říkáte?) u nás půjde rovnou na DVD a přitom je to snímek divácky velmi vděčný, do jisté míry připomínající L.A. Přísně tajné, který by v kruzích uctívajících Davida Finchera mohl přes noc zkultovnět a stát se vítaným předkrmem před jeho Zodiacem. Ostatně přibližně před desetiletím se Fincherovo jméno s Dahlií spojovalo, ale tenhle puntičkář nedal jinak, než že natočí tříhodinovou černobílou verzi – tehdy opravdu stylový noir - což bylo v tehdejších studiových podmínkách prakticky neuskutečnitelné. Dnes jsou studia přece jen odvážnější (viz Soderberghův noirový The Good German). Buďme však rádi, že dvacet let poté, co byla od Jamese Ellroye zakoupena opce na zfilmování, se k nám Dahlie dostává alespoň v barevné dvouhodinové verzi. Přinejmenším atmosféra není to, na čem by tenhle krvavý morytát havaroval. Na druhou stranu nutno přiznat, že koeficient zábavnosti je natolik vysoký, že každá zásadnější výtka je přestřelení vysoko nad/pod čáru ponoru.

Ellroyovu předlohu jsem nečetl, a i kdyby ano, stejně jako obvykle napíšu, že mě rozdíly filmu a knihy nezajímají. Každopádně mě příjemně překvapilo, jak nás tvůrci uvádějí do příběhu. Hlavní dějová linie se totiž rozběhne přibližně ve 40. minutě. Zpětně sice objevíte, že ono dlouhé intro tam NEBYLO náhodou, ale to se s předchozí větou nijak nevylučuje. Do té doby než je za humny objevena zohavená kvadratura aspirující herečky Elizabeth Short, je na všechno spoustu času: představení hrdinů, boxerský zápas, vedlejší narkomansko/pasáckou dějovou linii. De Palma navíc do této směsi pod přiměřeným tlakem pumpuje čítankově noirovou atmosféru.

Jeden ostrý přechod ze stínu do světla střídá druhý, Josh Hartnett deklamuje svá vnitřní poznání, vzduchem létají zakrvavené zuby z drcených sanic, v podstatě všechny ženy jsou fatální vampky, hrdinové se po place přesunují s klotovými rukávy a klobouky nesundávají ani při sexu, natož v kanceláři, a do toho hraje teskná dobová hudba. Co si přát víc. Ano, příběh. Ten ve stanovený čas přichází a diváky nezběhlé v žánrových konvencích zarazí tím, že o osvětlení masakru Elizabeth Short jde sotva ve druhém plánu. Jak už to bývá, vše se začne komplikovat, věci dosud jasné ztrácejí své dosavadní ostré kontury a za chvíli nevíte kdo s kým a kdo proti komu. Navíc se uplatňuje základní pravidlo vražd, že nic nezůstane pohřbeno navždy a tak se více méně o každém odhalí něco, co by raději vyzmizíkoval. A aby toho nebylo málo: tradiční milostný trojúhelník je v jednom momentě dokonce čtyřúhelník (Hartnett s Eckhartem spolu naštěstí nespí:) a méně zkušení diváci by z něj mohli mít značně orosená sklíčka brýlí. Jak vidno, nic nového pod sluncem, ale smontováno a propleteno je to velmi účelně a do poslední chvíle v podstatě netušíte, zda se neobjeví někdo/něco, kdo/co zvrátí poměr sil v neprospěch hlavního hrdiny.

De Palma si ku prospěchu věci neodpouští drobné žertíky (např. ta úžasná kamerová jízda když Hillary Swank představuje Hartnettovi svou rodinu) a prvky, které by v literárním textu zastupovaly signály, jež mají čtenáře připravit na to, že se něco blíží. Hrdinové Dahlie zažijí lehčí zemětřesení (a od toho momentu už věci nejsou jako dřív) a když postava s tváří Scarlett Johansson říká své „Něco se pálí!“, můžete vzít jed na to, že nemluví jen o tom, že se jí v kuchyni připéká kančí pečeně. Jak už bývá u filmu noir zvykem, nejde tu jen o první vnější vrstvu toho, co se nabízí zraku. De Palma v Dahlii akcentuje motiv voyeurismu, který neuhne pohledem, ani kdyby se nabízela ta nejvíce ponižující (v tomto případě retroporno) nebo nejdrsnější podívaná. Snad kromě hlavního hrdiny všichni pouze přihlížejí a nikdo se nemá k žádné zásadní akci, která by nastolila alespoň relativní spravedlnost. A v závěru by měl z De Palmy jistě radost i Carl Gustav Jung.

Oceňuji, že De Palma se drží zkrátka a jen sem tam obraz ozvláštní nějakým dvojznačným symbolem nebo zajímavou kamerovou vychytávkou. Prostě se drží sympaticky na uzdě, v mezích zvoleného žánru a bez přesahů do dneška. Dahlie mohla klidně skončit jako rozpačitá vyprávěnka, jejímž prostřednictvím režisér kopal hlubokou jímku, v níž by se zachytily všechny problémy dnešní Ameriky, ale k ničemu takovému naštěstí nedojde. Pátravý divák, který umí číst mezi řádky a nepotřebuje vše černé na bílém, si však najde i to. Oproti svým předchozím filmům je druhdy barokně načechraný De Palma velmi úsporný, nechává příběh pomalu rozjet, vyvrcholit a v okamžiku kdy už nemá dál co vyprávět, jej ukončí. A tím pro náš požitek udělal to nejlepší, co mohl. Mít film původně plánované tři hodiny, asi bych napoprvé všechna ta jména a vztahy ani nepobral. Takhle to bylo na hraně. Sám jsem na to koukal jako na zjevení, ke kterému dochází jednou za čas, ale zpočátku poněkud prkenný Josh Hartnett ukazuje, že skutečně umí hrát. V poslední pětině se dokonce dostává do takových obrátek, že jsem si chvílemi myslel, že ten obličej je jen CGI a ve skutečnosti to hraje někdo jiný. Ale je to tak: Hartnett opravdu hraje dobře a jeho drsoně mu opravdu věříte. A ani nevadí, že to není klasický noirový chlapík s krizí středních let, co v baloňáku se zdviženým límcem chodí v lehkém deštíku po temných ulicích, cedí věty holé nerozvité, zapaluje jednu od druhé a v očích má výraz štvaného jelena.

Samozřejmě i tady se najdou nedokonalosti typu poměrně nevýrazné vedlejší postavy, prakticky absentující protihráč a naprosto nevyužitá Scarlett Johansson, ale klady jednoznačně převažují. Už dlouho se mi nestalo, že bych si nějaký De Palmův film tak užíval, nebo ho chtěl dokonce pustit dvakrát. V tomto případě atmosféře poloviny 50. let velmi rád podlehnu i několikrát. S přimhouřenýma očima je Black Dahlie poměřitelná s Carlitovou cestou, Neúplatnými a skoro všemi De Palmovými filmy před Zjizvenou tváří. Každopádně blbá nálada čišící z Femme Fatale a Mise na Mars je ta tam a De Palma se vrací k tomu, co mu vždycky šlo nejlépe. Doufám, že spolu se mnou tenhle film na CSFD vytáhnete z modré zóny...