Čím to je, čím to je, že zima smrt tolik miluje? Sám nevím a jako přiznanně špatný psycholog-amatér si netroufám dojít dál než k analogiím s mrazákem na mrtvou zvěřinu, márnicí a skutečností, že krev se na sněhu jednak dobře vyjímá, zadruhé v nízkých teplotách tak rychle neodtéká. Snad sérií inspirací, snad naprostou náhodou se zrodil subžánr „zimního thrilleru“ – mikroskopické to odnože cynické zábavy, v níž mrazivá atmosféra vyplývá nejen z absurdnosti, brutálního zacházení a hrobnického humoru, ale i z nekonečné sněhové pokrývky, v níž ladně zmizí předmět doličný a nezasmrádá tělo nebožtíka.

Mark Mylod zjevně navazuje na Fargo a Jednoduchý plán. Stylem vyprávění, humorem, hereckým obsazením... prakticky vším. A to se mu zle vymstí. Mylod si totiž automaticky žádá o srovnání s tím nejlepším z domácích zásob Sama Raimiho a bratří Coenů: To by nemusel ustát ani Ridley Scott křížený s Davidem Fincherem, natož seriálový „no-name“ s filmografií postavenou na obskurní a protichůdně přijímané komedii Ali G Indahouse. Neobstojí přitom potenciální invektivy odkazující komparátory do patřičných míst. Podoba je přespříliš dokonalá – natolik, až se skutečně nabízí vytyčit nový subžánr, tak jak jsem v samotném úvodu poněkud nesměle učinil.

I Mylod se potápí do bílé sněhové masy a hledá v ní rozřešení pro kriminální spletenec o více než půltuctu postav. Iniciátor potíží Paul Barnell (Robin Williams) chce miliony za pojistku, poctivý pojišťovák (Ribisi) zase čisté firemní účty a dva pokoutní gangsteři – ač k nim to slovo opravdu nepasuje – zase maximální výhody z toho, že dali do oběhu mrtvé tělo. Následně dohlížíme na hledání východisek pro tradičně komponovanou a tak trochu nezávislou hříčku, potulující se někde mezi cynickým dramatem, absurdní komedií a výletem na Aljašku s autobusem plným mimózních existencí.

Při spolupráci Myloda a jeho scenáristy Collina Friesena to může v mezích znovu fungovat. Můžeme se bavit dalším stylovým cvičením se zamrzlým teploměrem, mrtvolou v kufru a figurkami vyrobenými na počkání ve filmařské manufaktuře (nešikovní kriminálníci, manželka trpící záchvaty vulgární mluvy, hodňoučký pojišťovák, jeho choť, toho času náruživá psychoterapeutka, a k tomu zhýralý bratr), ale tísnivý pocit z nedomrlé nápodoby ne a ne odkráčet. Mylod se na rozdíl od svých předchůdců neprojevuje jako jedinečná osobnost, která by dokázala zimním srandičkám vtisknout specifický řád: Extrémní úhly kamery opustí po úvodních titulcích, absurdními vtípky nás obdaruje jen, když se Robin Williams pokouší uskladnit, přepravit, či tělesně upravit mrtvolu, a při kladení humoru přes scenáristickou konstrukci mu nakonec utíká i zápal pro průběžnou, ale i finální gradaci napětí.

Zmražená pojistka není v důsledku toho ničím originálním, a to do takové míry, že by její detailní charakterizaci zvládl středně ostřílený divák už po našem traileru a zběžném osahání dějové linie. I ty herecké výkony jsou předvídatelné, protože představíte-li si Woodyho Harrelsona v roli buranského ochlasty, docvakne vám, že si musí svou roli užívat stejně jako „tichý poctivec“ Giovanni Ribisi a (v posledních letech na výběr rolí tolik opatrný) Robin Williams. Holly Hunter jako dáma nakažená „fuckózou“ má pro široké publikum pochopitelně nejvděčnější roli, Alison Lohman zas pro ctitele ženské krásy. Ale jsou to jen maňáskové průměrného divadla, které se až do posledního zvratu veze na sáních zděděných po mnohem úspěšnějších filmech. Ba možná i ukradnutých. Nenáročný divák, jenž ví, co čeho jde, může prominout. Ctitel Farga a lovec inovací se bude kabonit.

Vlastně se ani tolik nedivím, že Zmražená pojistka nemá v Americe pořádný trailer, natož datum premiéry v centrální evidenci. I když jste ji dosud neviděli, znáte její detaily až bolestivě důvěrně. Kam tedy spěchat?