Ještě než náš web na dlouhé hodiny ovládne lord Voldemort, v krátkosti zabloudíme na opačnou část žánrového spektra. K filmu, za který sice zodpovídá mnohem věhlasnější režisér než jakým Mike Newell kdy bude, ale který zcela po právu nezabral v Americe, a tak se ani nesměl ukázat v českých kinech. Už z traileru dobře pochopíte proč. Až díky filmu samotnému vám ovšem docvakne jak velkou ztrátu představuje absence Žraločáka a Lávovky pro naše kulturní prostředí. Rodriguezova novinka nemá obdoby, a právě proto stojí za vidění. Samozřejmě vám pozornost bohatě splatí několika neřízenými záchvaty smíchu na účet podniku (třeba když si uprdne mozek hlavního záporáka a jeho hlava se zvětší přes půlku filmového políčka) a zároveň zodpoví všechny dotazy na téma, proč stojí za to cenit si třeba takové Školy superhrdinů. Proto zavřete oči, přichází imaginace Roberta Rodrigueze...

Je to sice už pár let, ale vzpomínám si na to nadšení, že se zrovinka talentovaný Robert (v té době kulminovalo mé zaujetí pro Desperado) rozhodl povznést skomírající rodinný žánr do jiné kvalitativní dimenze. Vystřízlivění na sebe nenechalo dlouho čekat, s druhým dílem Spy Kids přešlo v abstinenční třesavku a s trojkou rovnou v depresi alkoholika, který se čtyřicet let topil v lihu až se znenadání dočkal prohibice. Nic z toho však nemůže novým hrdinům z planety Drool konkurovat, protože ačkoliv se drží víceméně stejné příběhové šablony jako Spy Kids 3D, jejich provedení a absence všeho, co se některým – dle mého nepříliš náročným divákům - na trojce malých špiónů líbilo (tj. hravého přisypávání hlášek, nakopírovaný Sylvester Stallone a známí herci laškovně přehrávající v Rodriguezově), zavání už i srovnáváním s těmi nejnechutnějšími patvary z hlubin domácí televizní obrazovky.

Nebudu vám tady znovu vykládat o tom, jak se Rodriguez před natáčením chytl nápadu svého osmiletého syna, vynechám i tradiční navážení do jeho Sin City, ale malou sondu do mozku velkého režírujícího dítěte si přesto neodpustím... zdá se, že i filmový nadšenec, který si pěkně odzdola odpracuje svou slávu, může bleskurychle zmagořit. Stačí se podívat na jména jeho synů: Rocket, Racer a Rebel Rodriguezovi. Opravdu drsná trojka, která spolu s tátou, strýčkem a kdoví kým ještě darovala světu tenhle želatinový opus. Nechci se posmívat fantazii mladých Rodriguezovců, vždyť i já jsem ještě v jedenácti letech adoroval triky z celovečeráku s Power Rangers nebo bránil Van Dammova Timecopa jako sofistikované drama o časových paradoxech, ale mít já tátu, který moje tehdejší představy o kompletním filmu hned převádí na plátno, začal bych jej nejpozději v pubertě upřímně nenávidět.

Ani Racerovi M. Rodriguezovi se v budoucnu určitě nebudou lehko balit holky, protože spoluautorství pod tímhle digitálním gulášem, v němž každý druhý trik svádí ke komparaci s drakem Z pekla štěstí, mu už žádná kočka před hupsnutím do postele neodpustí. Fotříkovi přitom zrovna v tuhle chvíli došly nápady, a tak celých devadesát minut pouze obehrává jednu ideu záporáka jménem Mr. Electric, pochopitelně ovládajícího elektřinu i zkázonosné pohůnky v podobě větších či menších zástrček, jež se vytrvale pokouší seškvařit ústřední trio (výstavně herecky obsazené). Taylor Lautner jako Žraločák je možná šikovný gymnasta, takže jeho kopy do prázdna nevypadají až tolik trapně, ale lekce herectví ho asi vždycky bavily míň než studium mimických možností již vzpomínaného Jean-Clauda. Naopak Taylor „Lávovka“ Dooley pohyb ani jako akční hrdinka neřeší, neulítává si ani na drsných pózách, zato neustále špulí rty a svůdně pomrkává očkem, snad aby obsadila místo nejmladší sexbomby dnešní kinematografie. A pokud stále netušíte, co si představit za mým oblíbeným adjektivem „uchcaný“, zaměřte se na třetího do party Caydena Boyda v roli Maxe.

Ne, ještě neklikejte pryč, teprve začínáme. I předvídatelná, ale přesto stále nepředstavitelná úroveň triků si vaši pozornost zaslouží, protože díky Rodriguezově nesoudnosti daleko překračuje laťku nastavenou trailerem a přechází až někam do hájemství novodobého, technologiemi pohlceného Eda Wooda. Zelená želatina prýskající od přistávající lodi, fialový hnus rozlézající se po horách na snové planetě Drool a nezájem o provedení ani základních prvků využívaných v režisérově filmové řeči (kupříkladu nádherně rozmatlaný detail na stopy, od nichž ještě odlétá cosi jako měsíční prach – samozřejmě zbarvený do fialova), to jsou vrcholně relevantní motivace k obstarání téhle epické srágorky.

Tuším, že se ortodoxní fanoušci budou chtít odvolat na jiné potřeby materiálu pro fungování v IMAXech (pokochal jsem se jen 2D verzí), ale ani tenhle alibismus nezakryje Rodriguezovo brutální diletantství i ve scénách bez trojrozměrného efektu, jakou je například nepopsatelně špatná honička po průlezkách (stylově zakončená úderem do Maxových varlat... aneb inscenace ČT strike back). Navíc pokud bychom akceptovali nové promítací technologie jako obhajobu, přistoupili bychom na ještě větší degeneraci filmového vyjadřování než tu, s níž se kinematografie musela vyrovnat při přechodu z němé éry na zprvu limitující podmínky zvukového filmu. Tomu se propůjčovat nehodlám.

Každopádně, budete se bavit, to vám garantuju. Když se totiž dva špunti pokouší bojovat za pomocí Rodriguezova zeleného plátna ve stylu Nea a Agenta Smithe, když se již zmíněná zvětšená hlava nezajímá o to, jestli k ní správně přiléhá zbytek těla, a když se jako vrcholný fór filmu ukáží slovní hrátky s výrazem „brainstorm“, to vše v rámci jednoho z uvažovaných taháků uplynulé letní sezóny, nemusím vás snad přesvědčovat, že se konečně objevilo dílo co do významu daleko přesahující svůj žánr. A Rodriguez tak znovu naplnil své životní krédo „Do Something Memorable“. Zahraj to znovu, Roberte...