K filmařským sourozeneckým klanům Coenů, Wachowských, Dardennových a Pangových pozvolna přibývají i ty, v nichž se chuť k vyjadřování skrze filmové obrazy překopírovala i po rodové linii. Zatímco u Jakea Scotta to s Plunkettem & Macleanem moc nevyšlo, dráha Sofie Coppolové (Ztraceno v překladu) či Nicka Cassavetese (Zápisník jedné lásky) se rozvíjí více než slibně. Je příjemné napsat, že režijní debut syna „našeho“ Ivana Reitmana, Jasona Reitmana, se nebývale podařil. Dokonce tak, že by se pantatík, jemuž v posledních letech silně ubývá tvůrčí mízy, mohl od svého potomka učit. A pokud máte rádi zářijové recenze, v nichž se vyskytují slovní spojení jako inteligentní filmařina, jste na správné adrese.

Letošní horký karlovarský kandidát na cenu diváků (ne že by to něco znamenalo;), vstupuje do našich kin v době, kdy vláda schválila navýšení cen tabákových výrobků, což u některých slabších jedinců vyvolalo potřebu se několika kartony předzásobit na krušné časy abstinenčních příznaků. Z takto věrných abonentů by měl advocatus diaboli, Nick Naylor, který ošetřuje mediálně nejožehavější kuřácké kauzy, bezpochyby radost, protože stabilně přispívají na jeho nemalý plat. Ještě větší slast však prožívá u toho, když se mu podaří sejmout rétoricky nedostatečně zběhlého diskutéra a nachytat jej co do argumentů na hruškách. Mluví za kapitány tabákového průmyslu a na deset vašich argumentů o škodlivosti tabakismu přijde s patnácti dobrými důvody, proč nepovažovat provařené mediální soudní kauzy „nedobrovolných kuřáků“ za důvod k abstinenci a u kouření zůstat minimálně do té doby, než se proti nikotinovým seancím nenajdou opravdu „nezvratné důkazy.“ Jak jste správně pochopili, Děkujeme, že kouříte není ani tak o kouření jako takovém, jako spíše o právu na svůj zlozvyk – což je v časech, kdy média čím dál více prolamují hranice soukromí a záliba v cigaretách vás může stát div ne kariéru, nezbytné -, v našich šířkách nepěstovaném umění debaty na úrovni a vyvíjení klamných rétorických strategií. A jako bonus si celý ten humbuk, leckdy nepravé pohoršení a vzkypěné emoce užívat. Samozřejmě se pohybujeme v bezpečném filmovém světě, v tom reálném snad už o návykovosti není nejmenších pochyb a proto je každá česká kauza s chytrákem, který by chtěl na Philip Morris vysoudit majlant, dopředu odsouzena k nezdaru. O zdraví či nezdraví však Děkujeme, že kouříte není.

Stranou této sarkastické komedie je kromě zdravotního hlediska i ono morální a často dochází k tomu, že ti, kteří vyzývají ke svatému boji „za zdraví našich dětí“ vyznívají jako rigidní ťulpasové bez špetky nadhledu, kterým byla od mládí upírána vtipná kaše. Komické je, že ti za největší vítězství považují prosté umístění varovného černého rámečku na každou krabičku. Tím jsou sice z obliga, ale jejich vítězství je přinejmenším sporné. Reitman Junior sice rozvíjí příběh na dvou paralelních liniích – prostřednictvím vztahu otce a syna a kauzou se senátorem Finistirrem v podání Williama H. Macyho – ale jeho síla je především ve zkratce, schopnosti přijít u vážného a notně provařeného tématu s netradičními nápady (viz úvodní titulky), v podtržení absurdity světa vysoké politiky a lobistických skupin („komando smrti“ je fajn nápad) a brilantně vypointovaném dialogu, respektive monologu, který zní po vzoru Obchodníka se smrtí prakticky neustále. Tam, kde se allenovské slovní piruety už trochu zajídají, vnesl Reitman svou črtou cynického chlapíka, který je sám se sebou naprosto spokojen a o legálnosti ba logice svého způsobu výdělku vůbec nepochybuje, do filmového prostoru svěží vítr. Jakkoli se u vás možná občas objeví pocit, že čím víc se Děkujeme, že kouříte blíží ke konci, tím víc je Nick Naylor na cestě k polepšení, Reitman, jsa poučen komediemi, jež s finále (a tedy časem pro předání poselství) ztrácí břit, dělá příslovečný krok stranou. Tím pádem z Naylora dělá jednu z nejvyprofilovanějších komediálních postav, jež jsou letos v kině k vidění, a ve vašich vzpomínkách ho tak říkajíc zachrání. Ano, možná je Naylorovo počínání nemorální, ale rozhodně je argumentačně vybroušené a vyvolá ve vás víc otázek po přiměřené regulaci než prostý zákaz.

Při téhle porci dobré a opravdu vkusně natočené zábavy (nerušila mě ani jediná scéna, dialog nebo střih) vás možná ani nenapadne, že po devadesát minut sledujete spíše sled dobře napsaných etud, než děj. Ne že by mi to vadilo, smontováno je to bez výrazných švů. Aaron Eckhart prakticky nesleze z plátna, ale jeho skvěle podaného Naylora bych klidně snesl i o půl hodiny déle. Mé připomínky se v podstatě týkají jen toho, že bych si přál, aby někteří skvěle typově vybraní herci byli na plátně trochu častěji. Jinak před mladým Reitmanem opravdu smekám a přeji mu šťastnou ruku při volbě či psaní dalších scénářů. Těm, kteří chodí do kina přeji dobrou podzimní zábavu a kuřákům slastné pocity u prvního ranního retka...