Marc Forster je kouzelník. Co rok, to film, co film, to hit. A když ne vyloženě hit, tak rozhodně výjimečná či originální pochutina s potenciálem zatuhnout ve filmových kuloárech na tématickém listě o mnoho týdnů déle než ordinérní hollywoodské rychlokvašky. Forster má všechno – čuch na herce, chuť experimentovat a um dobře to všechno uhníst do dortu lepšího věhlasných cukráren.

Koncepčně neortodoxní etuda (ala Adaptace) na téma „vyřeš tvůrčí krizi zapojením sama sebe do příběhu“ umně zakrývá většinu logických nedostatků hravou, hřejivě vysoustruženou komedií a romancí, v níž se proti sobě staví typy na první pohled neslučitelné: Potetovaná rebelka v sofistikovaně prudérním ztvárnění Magie Gylenhaal a podivín Will Ferrell, který ale vůbec není sociálním prosťáčkem, přestože je k tomu svým přístupem k životu předurčen: Jednotlivé fáze má naprogramovány s vteřinovou přesností, očistné úkony vyčísleny na desetiny, kolektiv se ho víceméně straní - mimo rovinu „Harolde, spočítej nám 347x101.“ – a ženu… tu neměl možná nikdy. Překvapivě úspěšně proto působí v románku, který by mu realita všedních dní odepřela, ale autorka románu, potažmo scenárista a v neposlední řadě i Marc Forster, mu ji připraví téměř bez překážek a kýžené „balící“ snahy. A nechají ho v ní spokojeně plavat. Přesto přese všechno, romantické linie zdá se být zpočátku navíc, něčím co občasně vykoukne zpoza zápletky, v níž Ferrell slyší divný ženský hlas a koulí přitom očima. Nemá prostor, nemá výraz. Zažehne se však rázem v nejkrásnější scéně filmu (mouka) a důstojně dovede Horší už to nebude i k citlivější části publika.

O to je paradoxnější a nespravedlivější, že má Harold umřít. Slovy Emmy Thompson pronášené k postavě Dustina Hoffmana: Nebylo by ti líp, kdybys psal o hrdinovi, který ví že zemře a pak ho nechal zemřít? Čím si to zaslouží tenhle chudák, který nikomu nic neprovedl a našel lásku? Bylo by nám líp. Harold si to nezaslouží. Protože je to roztomilé pako. Normální chlápek, co se snaží. Protože Will Ferrell hraje Harolda poprvé normálně (s náznakem charakteru) s minimem svých obvyklých avantgardních výstřelků a úšklebků. Protože láska hory přenáší a není nám souzeno fandit zubatce s kosou v okamžiku, kdy mají dva splynout v romantické jedno. A navíc jim to tak sluší.

Scénář Horší už to nebude po dvě třetiny úsporným způsobem řetězí humorné scénky, v nichž Will Ferrell zmateně pobíhá po ulici a rozpoutává verbální ohňostroj, který mu má pomoci vytlouci protivný ženský hlas z hlavy. Naproti tomu jen tak sedí a rezignovaně přijímá svůj diktovaný osud. V obou těchto polohách křesá Will Ferrell ze svého nitra inteligentní komiku, která se možná papírově může zdát repetetivní, ale neokouká se. Hrdina se stále plácá ve traumatech, je zmatený, nervózní a trpí podivným pocitem, že je pronásledován - a do toho uplatňuje svůj kalkulační syndrom. Vypravěčské glosy jsou nadmíru trefné a nádherně korespondují s Ferrellovým bizarně tvarovaným obličejem, který vysílá do svého okolí zoufalé signály.

Jen dvojka vypravěč-hrdina by ale k udržení vtipu a pozornosti nestačila a potřebuje být naředěna, aby bylo kam se vracet. V duchu podivně hláškujících vedlejších charakterů Christophera Walkena tedy vstupuje do hry profesor literární historie (Dustin Hoffman) se silnými kofeinovými návyky a poněkud zkreslenou představou o terapii, aby pomohl hrdinovi zodpovídat další všetečné otázky. To (a nejen to), že je k němu Ferrell s vážnou tváří vyslán od studované psycholožky a prakticky polovinu filmu spolu řeší, v románech kterých spisovatelů Harold neúčinkuje („Nenacházíš v poslední době na svém prahu velké dřevěné koně“?) vpouští mezi ploty inteligentního scénáře poetiku nalezitelnou ve jméně Charlie Kauffman. Není tak spletitá a plná bizarních křižovatek, ale scenárista Zach Helm nepopře, že od Kaufmana opisoval. I když přístupnější a „popovější“ formou. Mám však podivný pocit, že v honbě za další vtipnou situací a občasnou sofistikovanou divností jako by zapomněl, že jeho hlavní plán se nikam neposouvá. Tu zasáhne náhoda a hrdina uzře svůj otravný hlasový doprovod i s jeho nositelkou v televizi, přičemž tím zabije všechny předchozí terapeutické zásahy. Jaké tedy měly opodstatnění?

…a tvůrci svého diváka najednou lehce zbrzdí a vlastně mu prozradí, že to s tou proklamovanou chytrostí jejich filmu zase tak horké nebude. Že ona „bizarnost“ je vyvolána jen ústředním nápadem a vše ostatní tak nějak visí na Ferrellovi, aby z toho vybruslil svým verbálním umem.

A ano, Ferrell je skutečně precizní. Gyllenhaal vlhkým snem každého pubertálního rebela mezi patnácti a čtyřiceti. A až ke hvězdám stoupá pomyslná autorská věž Karen Eiffel, v jejíž kůži našla obrovský prostor pro neurotickou seberealizaci Emma Thompson. Po stém zhlédnutí Lásky nebeské může někoho zajímavým způsobem rozhodit, jak se svědomitá matka od rodiny dokáže přerodit v bledý, nervní, potenciálně čerstvý zářez na kose postavy v černé kápi. S tunou depresí a neuróz plynoucích z toho, že neví, jak zabít svého osmého hrdinu, přežívá Karen ze dne na den, aby dala vyniknout i úsporné roličce „inspirační sekretářky“ Queen Latifah. Poprvé mimo svou výseč otravné tlusté mamky s pořádnou vyřídilkou vnáší klid do duše její i našich.

Závěr s větším obsahem sacharidů lze přičíst na vrub Forsterově představě o dokonalém diváckém produktu: Má-li nechat své ovečky před plátnem spokojené, nesmí ubližovat pasáčkovi. A i když se díky tomu z pointy vysekává trochu krkolomně a nesrozumitelně, tenhle scenáristický axiom musí zůstat zachován, jako že Johnny Depp miluje Kate Winslet a postaví ji pohádkovou zemi. A každý člověk potřebuje pohladit a cítit dotek kůže toho druhého. Film je svou výpovědní hodnotou nakonec na míle před vším ostatním právě v tomto bodě. A až na druhém místě celkem vtipnou komedií o tom, jak se jednomu člověku děly sedmdesát minut hodně zvláštní věci.