Občas vám to prostě z nějakého důvodu ujede a vy si zabrouzdáte po jiných filmových portálech a přečtete si, dříve než jste je sami viděli, pár recenzí a fanouškovských ohlasů na filmy, které k nám teprve přijdou. Když jsou palce hezky vztyčené, recenze chrlí po hektolitrech chválu a čeládka moviefreaků se zalýká nehraným štěstí, že mohla být u toho, nedá vám to nehnout brvou a nezačít se těšit. V opačném případě – zvláště pak u snímků, jejichž osud na internetu sledujete prakticky od prvních oficiálních zpráv – vámi projede vlna zklamání. Tak nic, no, snad tedy příště. Raději se nebudu těšit dopředu, říkají si svatovatě ti, kteří odhalili pro ně krutou pravdu. Po projekci, kdy jste se nechali nalákat nebo naopak nenechali odradit, se může situace radikálně změnit. Z popela a kritiky může vyvstat zářivý diamant, uctívaná modla se ve vašich očích začne válet v blátě.

Přiznávám, že na Sněhový dort jsem se dopředu nijak zvlášť netěšil (filmům s Carrie-Anne Moss automaticky nepřidávám), jeho existenci v distribučním plánu jsem bral čistě jako holý fakt. Těsně před projekcí jsem se však na pár hodnocení podíval. Hanba mi, vím. Reakce byly překvapivě pozitivní, tu vysoká procenta, tam kupy hvězdiček... sakra tak jakto že jsem si při jeho sledování připadal jak v Jiříkově vidění? Spíše zlém vidění, nutno říct hned na úvod. Nic proti záměru tvůrců natočit malý komorní film o poměrně všedních věcech jako je smrt dcery, autismus, sbližování bývalého delikventa s osamělou paničkou nevalné pověsti, maloměstské komunitě a jednom velkém ptákovi :) I takových je mezi prvním a druhým dílem Transformerů třeba. Pravda, jde o ingredience značně okoralé, ale dobrým vypravěčům se leckdy zadaří husarský kousek a ono staré, známé a ohrané působí v jejich verzi vcelku svěže. Možná z toho nejsou hned nominace na Oscara, ale i příjemně strávený je někdy víc než dost.

Sněhový dort bohužel patří do skupiny těch, kdy jednotlivé vrstvy nespekly a žádnou novou kvalitu nevytvořily. Pokud jste viděli třeba snímky Nell, Muž, který zabil, Ostrovní zprávy a Půlnoční míle, projde tohle sněhové pošušňání vaším filmovým traktem bez toho, aby něco zanechalo. Celý film se navíc, jak už to u těchto snímků zpravidla bývá, dost nehorázně vleče. Autoři se holt někdy nedokážou vymáčknout. Svými tlumenými dialogy a nevypointovanými, otevřenými scénami sice působí dostatečně otevřeně na to, aby se divák necítil tlačen do rohu, ale zároveň je jaksi příliš „zaoblený,“ nekonfliktní a nekonkrétní. Nepřináší žádné silné stanovisko, nový pohled ani niterný výkřik. Jen si tak pomalu trousí momenty souznění, odpuštění a smíření jako liščí ohon blechy. Pozitivní emoce jsou tvůrci jaksi dopředu dané, stačí se na ně jen naladit a pak už to jede jako po skluzavce. A to je chyba. Emoce, které se ke zvýšení efektu měly rozehrát až ve finále – poté co se divák popral s osudy postav a chvíli s nimi nesl jejich břemena - dostává po kapkách v průběhu celého filmu a na konec už nezbude. Proto příliš nepřekvapí, že jen co Alan Rickman v posledním záběru vyjede z obrazu, film prostě zmizí z hlavy. Místy, zejména ve finále, bych si klidně dal líbit starou dobrou hollywoodskou palbu velkých pravd, na slabiku přesně vybroušených slovních přestřelek a srdceryvných scén. Tady se bohužel všichni drží až příliš na uzdě.

Nakonec vlastně nevadí ani tak nepůvodnost, recyklace klišé z jiných filmů a bezkrevné dialogy (Alan Rickman je místy dokáže dotáhnout až do vodnatelnosti). I na tuto uživatelskou vstřícnost lze konec konců přistoupit. Některým divákům se bude bezesporu zamlouvat. Zvláště pak těm, kteří jsou v podobné situaci nebo duševním rozpoložení jako postavy a možná by si i pro zahřátí i trochu té vlažné instantní polévky srkli. Největší slabina filmu spočívá v tom, že se režisér Marc Evans spokojil s málem a nedonutil debutující scenáristku Angelu Pell ke dvou třem dalším verzím scénáře, kdy by mnohem ostřeji vyniklo, co chce příběh Sněhového koláče vlastně říct. Má totiž až příliš mnoho nakousnutých a nedotažených motivů, snaží se o košatý (byť komorní) příběh, ale jakmile zatlačí na jednu dějovou linku, druhá buď přestane existovat nebo se ukáže nadbytečná. V tomto případě jsou to jednou přípravy na pohřeb Vivienne, podruhé uspěchaná a chladná milostná linka, kdy stále nevyhaslý sex-appeal Carrie-Anne Moss září jaksi do ztracena a v uvzdychaném Rickmanovi nenachází ten správný protipól. U filmů, které vás rozsekají na kousky, máte dojem, že prostě nemohou mít ani o kousek jiný příběh, jinak by se sesula celá stavba. U Sněhového koláče by se napřed musely zbořit základy - a pak stavět jinde a jinak. Je to zvláštní, celý film vypráví o tom, co se chtě nechtě musí převést do slov, činů nebo alespoň postojů. A jakkoli se to v průběhu vyprávění děje – postavy se mění a otevírají – stále je cítit, že se tu neopisovalo ze života, ale jen četlo z nepříliš dobrého scénáře.