Dokumentární film Skici Franka Gehryho se nemůže pochlubit žádným pokusem o příběhovou linii – pokud tedy nepovažujete několik volně roztroušených životopisných dat za příběh – jako tomu například bylo u vynikajícího dokumentu Můj architekt Louis Kahn, který se před dvěma lety nakrátko ohřál v našich kinech. Jak vidno z profilu filmu, poměrně netradiční je i režisér: s digitální kamerou po placu pobíhal režisérský matador Sydney Pollack (Tlumočnice), který je shodou okolností Gehryho přítel a velký příznivec. Takže otázka kdo by měl o dlouhodobě vzdorujícím Gehrym točit, byla od začátku jasná. Nabízí se však námitka, jestli Gehry neměl nabídku o svůj autoportrét odmítat i nadále, respektive jej dát někomu, kdo mu nepůjde tak na ruku.

Gehry je ve světě architektury dostatečně „hranatá“ persóna a zřejmě bude přečnívat vždycky. Podle toho málo, co o něm lze z dokumentu zjistit, má asi i dostatečné sebevědomí, která mu umožňuje investovat své síly jen do takových projektů, jež ho opravdu zajímají, a zároveň má důvěru investorů, kteří vědí, co od něj mohou čekat. V jeho případě návrh budovy, která nebude podobná ničemu široko daleko kolem. Prostě krásný, symbiotický stav. Doby vnitřních bojů, integrace a profilování jsou už dávno za ním a on oprávněně sklízí ovace a šťavnaté plody svého dlouholetého úsilí.

V dokumentu nahlédneme do jeho tvůrčí dílny, názorně se seznámíme s jeho kreativními metodami, spolupracovníky, vyslechneme si jak začínal, kdo jej ovlivnil, jak smýšlí o umění, talentu a podobně. Gehry vede s Pollackem dialog a otevřeně sděluje svůj názor prakticky na cokoliv, na co je tázán. Nicméně málokdy řekne něco „navíc“ nebo skutečně omračujícího. Stejně tak na jeho adresu zazní desítky nadšených výroků uměleckých kurátorů, investorů i jen fanoušků z uměleckého světa, kterým většinou něco postavil. A tak je jejich názory nutno brát trochu s rezervou. Všichni kdo tak říkajíc šli kolem (Bob Geldof, Denis Hopper aj.), totiž unisono chválí jeho píli, talent, mladistvého ducha a spoustu dalších vlastností a rysů, proti nimž nelze v podstatě nic namítat. A samozřejmě se také dostaneme k jeho stavbám, jejichž zvláštní provzdušněná krása a jinakost je nesporná. Ostatně kdo před pražským Tančícím domem objevil v jeho sloupech tu prýskající energii, která jej jakoby chce zavrtat do země nebo vytrhnout ze základů a mrštit jím do Vltavy, přitaká.

K významu Genryho příspěvku do studnice světové architektury zřejmě nebude výtek. A přece: zrovna v tomto dokumentu by jich bylo třeba více než kde jinde, protože rovnice velký architekt-velký umělec-velký člověk je ve filmu po celou jeho stopáž omílána tak důkladně a monotónně, že jste na jeho konci vlastně docela rádi, že už je konec. Stejná dávka téhož by vyznívala mnohem lépe, kdyby Pollack trošku narušil poklidný tok obrazů a snažil se je trošku vyšponovat. Buď zařazením názorů několika oponentů, podrobnějším nahlédnutím do jeho soukromí (Gehryho dávný rozvod však asi takový potenciál jako Kahnův „systém dvou rodin“ nemá) nebo alespoň trochu svižnější vizuální stránkou. Pollack se ve svém dokumentu nesnaží o žádné kamerové prostocviky, „výtvarno“ si takřka zapovídá a stříhá jen tehdy, když už opravdu musí. Hudba ani ruchy nemají prakticky žádnou úlohu. Není se tedy co divit, že Skici Franka Gehryho chvílemi vypadají jako domácí video či projekt vytvořený na zakázku. Až tu Mistr jednou nebude a někdo by se o něm chtěl dozvědět pár informací. Nic víc. Film po všech stránkách připomíná dokument Kirbyho Dicka o filosofovi Jacquesovi Derridovi, Derrida (2002).

Je smutné, že Pollack si sebekriticky neřekl, že dokument není právě jeho doména, projekt nezaštítil jen producentsky a svůj režisérský post nepřenechal někomu mladšímu a dravějšímu. Cením si toho, že film ukazuje Gehryho jako jedince, který je naprosto pohlcen svou prací, nezná klišé a nespokojí se s jednou dosaženou metou, a je na něm vidět, že jej tvorba stále baví. Jenže to se u lidí, o kterých se točí dokumenty, jaksi očekává. Klišé se však nevyhnul Pollack, protože dokument o excentrickém architektovi je natočen naprosto konvenčně a kypí mluvícími hlavami a ilustračními obrázky. Film sice ukazuje jemnou krásu uměle stvořeného světa, ale neříká v podstatě nic navíc, díky čemu by byl hodný pozornosti i pro někoho jiného než studenty architektury, designu a spřízněných oborů. Ne že bych byl vyloženě zklamaný, ale film tak nějak vstoupil, prošel a nic zásadního nezanechal. Pokud vás Gehryho architektura zajímá, na trhu je spousta obrázkových monografií, a když si dáte práci, na Síti objevíte nejeden odborný článek nebo rozhovor. Dokument berte jako rychlokurz.