Byla jednou jedna rybička a ta umřela. Vlastně ne. Neumřela a rozhodla se vás otravovat v x-tém ideovém odvaru z většiny animáků, které proběhly širým éterem v posledních letech a zasadily se o příjemné i příjemnější vzpomínky.

Hlavní hrdina Pasti na žraloka je malý a oranžový. Rodiče mu „zemřou“ v prvních pěti minutách a on se musí prokousat životem na vlastní pěst (a pod dohledem jiné rybí maminky, která ho ráda adoptuje). A pak se zjeví velká ošklivá ryba (je to žralok, kdybyste se chtěli zeptat), která stojí našemu hrdinovi v cestě. V cestě za láskou k růžové rybičce, která vypadá přesně tak, jak by asi měla vypadat mladá sexy rybka, pokud byste byli malou oranžovou rybkou v pubertě.

Těžko říct, kde začít. O to těžší, že jste asi ve spodní části recenze už dávno zaregistrovali, že s Pastí na žraloka nebude asi taková legrace, jak by si vaše děti přály. Past na žraloka je první animák, který si nevystačí s tím, že je roztomilý a něco se v něm legračně hýbe. Doba pokročila, řemeslné standardy jsou dané, příběhy sice otřepané, ale stále funkční, úroveň humor alespoň taková, abyste aspoň jednou rozsypali svůj drahý popcorn všude po podlaze. Past na žraloka zaspala, resp. zaspali její tvůrci. Netroufám si odhadnout, která síla je donutila k tak okatému vykradení dvou jediných podmořských animáků a transformaci v něco, co vypadá možná dobře na plakátě, ale ve skutečnosti smrdí rybinou více než zdrávo.

Nečekal jsem, že v dnešní době budu tolik plakat nad vizuální stránkou. Vždyť i Karcoolka, jakkoliv narychlo spíchnutá, hrdě se honosí uchopitelnou stylizací, v jejíž hravosti nějaké ty nedostatky zaniknou. Past na žraloka ovšem celou dobu působí jaksi mdle – přesněji, jako byste si takhle v neděli vyjeli někam za město a skončili v chudinské čtvrti. Svět mimo pevninu není světem životným, pestrým a hravým, jakým by podmořský svět měl být – je šedivým ztělesněním přiškrceného rozpočtu, který stačil na vybudování strohé modré skvrny, rozsekané na plytké interiéry. Snímek nepříliš často zachází nad rámec dialogu dvou ryb u jednoho kamene a dvou podmořských rostlin – tatam je velkolepost nekonečné podmořské hladiny, která v sobě ukrývá nezměrné taje a tolik života, že o tom stojí natočit stodílný seriál a stále nepokryjete ani procento reality. Past na žraloka je jako divadelní inscenace; Sednete si do první řady a herci před vámi mění kulisy podle momentálních potřeb. Stále však vidíte, že hýbou předměty a ne celou scénou.

Absence či opakované výskyty stále stejných artefaktů však nejsou hlavním zádrhelem filmu. Pokud by vše ostatní bylo nastaveno dle regulí, staly by se prostým zbožím pro hnidopichy. Ale. Tvůrci v mantinelech svých omezených možností zacházejí tak daleko, že nepovedeně vymodelované rybky či pozadí měst, která se zjeví při výskoku živočichů nad mořskou hladinu, rozmazávají (!!!), aby nebylo nic poznat. V první desetiminutovce se můžete domnívat, že vám promítač trochu rozostřil kameru. Postupem času se však pravda zjeví v celé své nahotě – to když potkáte ještě tucet podobných kamuflovacích úletů. Skoro jako bych slyšel nervózní autorské odkašlání pokaždé, když se místo velkolepé scény dostaví stmívačka a místo velkolepé životné malby jen šedý kámen a dialog značící, že se asi něco stalo (ale vy jste to neviděli). Past na žraloka působí ve spoustě momentů jako hraný film, který někdo špatně natočil a snažil se to zachránit ve střižně. Pokud však celý snímek vzniká na počítači a tvůrci mají evidentně problémy s kompozicí záběrů, které si prakticky mohou vysoustružit, jak chtějí, je to na pováženou. A to jsem se ještě nezmínil o stránce nejotřesnější – animace se trhá (!). Opravdu. Jako by nezbyl čas na nový render ve více snímcích za vteřinu, tvůrci vehementně cpou do svého filmu zpomalené záběry, které jsou „natočeny“ normální rychlostí a zpomalují se dodatečně. Kontinuita pohybu hlavních hrdinů ve spoustě (dvaceti minimálně) záběrů připomíná bez nadsázky důchodcovský maratón a celý film streamované video, které si stahujete na opravdu pomalém internetovém připojení.

Pokud by vizuální stránka byla jedinou vadou na kráse, možná by se dalo přimhouřit oko i navzdory skutečnosti, že hlavně ona je nedílnou součástí našich dnes (pod tíhou narůstající konkurence) relativně vysokých požadavků na animované filmy. S politováním však musím konstatovat, že se nezadařilo ani po stránce scenáristické. Příběh, jak už jste zřejmě pochopili, je prostou vykrádačkou putování pixarovské rybky jménem Nemo a podmořské anabáze z dílny studia Demaworks, Příběhu žraloka. Tvůrci se snaží zasadit do svého vyprávění ještě jakousi rockyovskou linii, v níž fešná zelená želva se statutem legendy učí našeho hrdinu, jak se má pomocí svého důvtipu vypořádat s dvacetkrát větší rybou. Nezbylo už však místo na nic jiného a tak prakticky celou dobu konzumujete notoricky známé pokrmy v nuzné omáčce bez koření. Kontinuita je však nedůsledná, průběh zcela zmatený, vyvrcholení divné. A to říkám jako alespoň průměrně uvažující dospělý člověk – věřím, že dětské publikum (na projekci nudou opouštělo svá sedadla a jalo se válet po schodech ;) muselo mít problémy s orientací v ději mnohem větší. Spousta scén není řádně vypointována: Ve svém začátku nasadí jakousi laťku, aby se těsně před proběhnutím cílovou páskou zatmělo a divák nedostal nic. Zamrzí to nejvíc i situací typu „zelenáč plave proti proudu, kde se vyskytují smrtelně jedovaté sasanky“. Chcete být napínáni? Chcete vědět, jestli proplave? Máte velkou smůlu.

Nedostalo se ani na hlášky, vtípky, legrační postavičky, která podobné animáky lemují a odlehčují. Vrcholem filmu jsou mečouni, kteří prdí, což se neprojeví jinak, než že se do zvukové stopy přimíchá zvuk prdu (žádné vizuální zdůraznění, ani nic podobného). Důvod je nasnadě. Mečouni původně vůbec prdět neměli a tvůrci jim rozhodli přimíchat tenhle zlozvyk až v postprodukci při zjištění, že v jejich příběhu nejsou žádná výše jmenovaná zvířatka, která podobné věci dělají. I proto rybky na své hlasité projevy nijak nereagují, přestože kdokoliv jiný by to při zaznamenání pšouku (svého či cizího) velmi pravděpodobně udělal.

Ano, chápu že jde o nejlevnější animák v historii. Asi bych se také radoval, kdybych s kamarády zasedl k 3D Studiu a náš film by za pár měsíců poslali do kin. Pokud se však straní jakékoliv dramaturgie, scenáristiky a když jsme u toho, i onoho animačního umu, nedělal bych si iluze, že bude slavit úspěch. Chlapci z Korey ty iluze mají, tak jim to přejme. Nebo raději ne.