Sequely nečekaných hitů to nikdy neměly tak těžké jako dnes. Každému jednomu z nich je přišpendlena pověst rychlokvašeného produktu prakticky po zahájení natáčení, u prvního traileru už většinou skepse dosahuje takových mezí, že se někde v jejích osidlech vytrácí slova jako objektivita a soudnost. A i když se zázraky občas dějí, stačí se podívat na bilance kritik a člověk nemůže než souhlasit s tím, že tyhle předsudky ve filmovém světě bohužel vládnou oprávněně.

O to víc potěší, když člověk zajde na film jako je Saw 2. Film, o kterém si myslí přesně tohle a ještě mnohem horší věci, o kterých se tu snad raději ani nebudu rozepisovat ;) a ono se z toho nakonec vyklube opravdu příjemné překvapení. Pila dvojka téměř snese srovnání se svým starším bratříčkem, což je přinejmenším obdivuhodné vzhledem k šachům, které se odehrály ve štábu a rekordnímu času, ve kterém byl hotový scénář (pár týdnů po premiéře jedničky). Nicméně, nic není zadarmo a přestože má tenhle film lokty opravdu ostré a pere se za svoji slávu přímo vehementně, skýtá jistá úskalí…

Tak předně – bez znalosti jedničky budete nahraní jak v autě bez kapky benzínu. Nejen že vám nikdo nepomůže a neřekne co a jak se minule událo, kdo přežil, kdo si hoví pod kytkami, kdo je doktor Gordon a proč má ten člověk s podivnou přezdívkou Jigsaw tak neutuchající touhu trápit lidi. Tvůrci jdou v pokračování tak daleko, že dokonce navštíví stejné lokace, které nebožáci minule obývali i s těmi nebožáky povalujícími se po zemi. Takže pravidlo číslo jedna: Nakoukejte jedničku, všímejte si detailů, zapamatujte si vedlejší postavy – bude se vám to hodit. Některé charaktery se rozvíjejí dál a postupují na nový psychologický level, je však diskutabilní, zda je to vždycky úplně dobře (bez spoileru nelze vysvětlit).

Pokud jste s jedničkou seznámeni, vítejte do světa, kde zůstalo vše při starém. A to myslím opravdu vše. Vizuální forma včetně zrychlených nájezdů a objezdů, zběsilého střihu, kamerových filtrů a sugestivních barev je malována přesně s tou razancí, kvůli které máme patálie kolem Saw tak rádi. Ruku v ruce s tím jde i přiškrcená atmosféra a deprese, plynoucí z nehezkých podobenství lidského utrpení, které opět do mrtě využívá svého vysokého ratingu (Bartkowiak se svými pár mrtvolami ve tmě by mohl závidět). Opravdu jsem si myslel, že jsem „tvrďák“, po jedničce mě nedokáže nic rozhodit a už vůbec ne dvojka, která bude svého předchůdce pouze polovičatě kopírovat. Ale stalo se. Opět je tu nápadů a bizarních pastí, které byste ze sebe se zdravou myslí prostě nevyloudili, opět fungují a opět u nich lidi strašně křičí, když už to mají „za pár“. Každopádně, zrychluje a střihá se tu ještě mnohem víc a utrpení obětí nemá konců. Minimálně dvakrát jsem si říkal, že to či tamto už je mi skutečně fyzicky nepříjemné, ale režisér na tom trval dalších deset patnáct vteřin. Uf.

Jednou z deviz původního Saw byl i originální konec, vypilovaný nad rámec žánru do té míry, že zamotal hlavu i těm, kdo jsou na podobné zvraty zvyklí. Před dvojkou stál nelehký úkol tuhle sázku dorovnat, možná do banku i něco přihodit, ale stále neupadnout do osidel žánrových klišé. Otázka zní: Šlo to vůbec? Asi ne. A možná i proto je konec tentokrát mnohem schůdnější, průhlednější a bohužel utopen v tom klišé, které jsem výše načrtl. Pokud jste viděli pět libovolných teenagerovských survival hororů, závěrečný „twist“ pro vás nebude problém odhadnout někde v polovině. A bohužel ztrácí i to málo, co měla jednička – jakýsi pocit zadostiučiní z toho, že tahle do detailu promyšlená hra vrahovi vyšla. Zde zbyl jen jakýsi nahořklý pocit z toho, že by to všechno mělo být dokonalé, promyšlené, že by tam mělo být to silné zadostiučinění, ale popravdě zbylo jen jakési ploché (přestože docela solidně maskované vedlejšími motivy) torzo, které se snaží svou „chytrostí“ procpat do vyšší ligy. Tam už si bohužel pár podobných předchůdců hoví.

Nehledě na tenhle slabý článek je ale Saw 2 důstojným pokračováním a vzhledem k tomu, že je na podobné (dobré) filmy velké sucho, nebál bych se u něj použít verdikt, který jsem kdysi použil u jedničky: V rámci žánru špička ledovce bez hluchých (rozuměj nudných) pasáží, která vás dokáže přibít do sedadel a nepustit. Že má zploštělejší (jde už jen o to najít kdesi uzavřené nebožáky) a trochu předvídatelný scénář a pár minut a mrtvol navíc by jí určitě neuškodilo, to jí pro dnešek s čistým svědomím odpouštím.