Na jméno Pedra Almodóvara mám alergii. Málokterý z aktivně činných evropských velikánů mi připadá tak vyčpělý, málokterý si dle mého tak málo zaslouží automatické uvedení v největších sálech těch nejprestižnějších festivalů. V tomhle případě ale Almodóvarovo jméno skvěle posloužilo jako globálně známá značka, pod níž se Divoké historky, argentinský hit složený ze šesti povídek, rozletěl do celého světa.

A to naprosto zaslouženě, protože jde o jeden z nejoriginálnějších a nejzábavnějších filmů letošního roku. Šest miniatur, které vypráví přehrocené příběhy lidí, jimž ruply nervy, se totiž pojí ve vyvážený, neustále překvapující a správně ulítlý celovečerák... z něhož je dobré nespoilerovat.

Paleta povídek je celkem pestrá – od úvodní krátké anekdoty o jedné „shodě náhod“ v jednom letadle, až po hutnou, bezmála psychologickou půlhodinku, v níž by se i Don Corleone zapotil. Každopádně, ať už se režisér a scenárista Damián Szifron odráží od premisy o dvou chlápcích, co se vzájemně vytočili na dálnici, o naštvaném pyrotechnikovi, jemuž odtáhli káru, nebo o nevěře provalené přímo na svatbě, pokaždé se mu daří situaci rozehrát do bizarního extrému, který je povětšinou cynický, krutý a krvavý, pokaždé ale i pekelně trefný.

Ať už je na plátně zachyceno prosté samonasírání, chlapská ješitnost, ústící až ve vražednou řevnivost, nebo brutálně vášnivá podstata milostného vztahu, pokaždé se tu daří i z nerealisticky přepálené situace vymáčknout psychologicky zajímavý přesah. Přestože ten přesah může obnášet bodnutí nožem nebo prohození slečny zrcadlem.

Divoké historky se s tím zkrátka nemažou, troufnou si i na tělesnější scény a ostřejší třešinku, a kdyby vznikly v Americe, určitě by se ucházely o oscarovou nominaci za originální scénář. Už proto si jimi koukejte zpříjemnit podzim.