Nic proti zelenému listu. Na MZ vždy platilo „když už musíš, neškoď při tom ostatním.“ Když vás však na projekci filmu Tráva přivítá dáma z distribuční společnosti, ve druhé větě zdůrazní, že je s námi v sále slavná drogová persóna Jiří X. Doležal, chvíli mu pochlebuje (k jeho nevelké radosti), uvede, že na všech festivalech Trávu doprovázel nadšený ryk publika, pak popřeje Doležalovi i nám (v tomto pořadí), abychom se dobře bavili, a ještě dodá, že „ona teda na konopí nedá dopustit, protože konopná mast jí zbavila vyrážky,“ začínáte cítit, že je něco v nepořádku. Jakoby se na dějinném pódiu začal vynořovat zelený proletariát. Minimálně přestává jít o kvality filmu a víc se tlačí na to, jak to co nejúčinněji natřít „druhé straně.“

Tráva svou koláží žánrů, stylů, přehršlí metafor, imaginativních podobenství, nesmyslů, lepšího i horšího humoru silně připomíná slavnou kultovku Rocky Horror Picture Show. Jen s tím rozdílem, že její trávová kultovnost není objevena z vnějšku a utvrzována desítkami projekcí sympatizujících diváků, ale nejvíce by si ji přál distributor. Což se bohužel nemůže podařit. Ne že by se všichni účinkující nesnažili o maximální výkon. Lektor v podání Alana Cumminga káže s planoucím mesiánským nadšením shromážděným rodičům o démonu v řetězech, který se jediným šlukem uvolní ze svého sevření a z nevinných dítek se stávají vraždící, souložící, chlastající a klející mašiny, které nadsvětelnou rychlostí směřují od pláštíku milosti Boží a přízně společnosti do rozpálených kotlů, u nichž se chechtá satanáš. Tanečníci odvádějí poctivý výkon a i když se vám pravděpodobně žádná z dobré dvacítky relativně výpravných scén nevypálí do čelního mozkového laloku, alespoň oceníte nápaditost choreografů. Špatné to není ani s ostatními herci (i když Neve Campbell je kvůli svému malému cameu spíše jménem z plakátu, jež má přitáhnout), kteří se dokážou obstojně stylizovat do toho, co po nich daná scéna žádá.

Nápady zkrátka tryskají, barvy i nálady scén se přelévají jedna do druhé, když se vtípek nebo skeč tak docela nepodaří, po vzoru Monty Pythonů s tím nikdo nedělá velké ciráty a jede se dál. A kdyby někdo nezavelel stop, mohl by tenhle nesoudržný kaleidoskop barev, zvuků (ovšem nikoliv vůní), ideologií a antiideologií pokračovat další dvě hodiny, čehož by si ti zhulenější možná ani nevšimli. Pocit, který vyjádřil spřátelený uživatel Trellino na csfd - stravitelné asi jako jitrnice se šlehačkou zapitá rybízovým mlékem – je naprosto přesný. Buď se chytíte a nebo kvůli svým vnitřním zábranám budete vzdorovat a projekce Trávy se pro vás stane nekonečnou můrou, u níž vydržíte jen z lítosti nad horentním vstupným.

Na projekci Trávy se však dostanou i ti, kdo slova hulit, tráva, špek, rauš, Mary Jane nepovažují za magická zaklínadla, která by zabírala sama o sobě a dělala film lepším. Tráva totiž prakticky postrádá děj, postavy mají nanejvýš jednu pitvornou charakteristiku, scény se řetězí spíše podle volných asociací a je tudíž úplně jedno, kdy do sálu přijdete nebo z něj odejdete. Těch několik málo „myšlenek“ se totiž recykluje stále dokola, takže o nic nepřijdete. Snad jen scénu s nejzhulenějším Ježíšem filmových dějin, která někdy v polovině tuhle šílenost vytáhne do kategorie geniální, byste opravdu minout neměli, ať už vaše kroky povedou tím nebo oním směrem. I smířlivé oko se zřejmě nakonec zadrhne na dvou hlavních problémech – 109 minut je u snímku, u nějž se nelze chytit příběhu, opravdu pekelná stopáž. Jako hutný kraťas na 20 minut by to byla perla filmových přehlídek a nebo skvělá pecka do bonusových sekcí DVD Šňup a Půlnoc nikdy nekončí.

Druhá slabina je ideologická. Tvůrci své satirické šlehy postupně zostřují, jejich kontury jsou čím dál jasnější a přestává být pochyb o tom, kdo je ve skutečnosti terčem. Je příznačné, že ve dnešních vyhrocených časech, kdy se začínají ozývat hlasy, že země tisíců svobod zase až tak svobodná není, se do hledáčku tvůrců dostali současní američtí republikáni a konzervativci všeho druhu. Pamflet Reefer Madness z 30 let a kontext 50. let (kdy se také honily čarodějnice) je pouhou zástěrkou pro finální apokalypticko-muzikálovou scénu, v níž se od jednoho liberálního hříšku dostáváme „k moru, který sužuje naši zemi“ – hoří nejen zakázaná droga, ale i „nevhodné knihy“ a také gayové to mají spočítané. Takže z Trávy se nakonec stává veskrze průhledné levičácké a antibushovské podobenství, jež nemá daleko ke klínu, který vyráží klín předchozí.

Suma sumárum je však televizní počin Tráva stále dostatečně zábavnou na to, aby to nebyl úplně ztracený čas. Těžko říct, jestli je to pro vás natolik dobrá vizitka, abyste se přenesli před výše uvedené slabiny.