Život filmového novináře je chtě nechtě plný nepřesných odhadů, omylů a apokalyptických predikcí, které musí čas od času vyústit v to, že si nábožně nasype popel na hlavu, udělá si z něj pod očima výhružné proužky a vyrazí do čtenářského prostoru lovit lajky za své Mea Culpa. A právě k tomu se teď chystám, takže bez dlouhých cavyků přiznávám, že jsem si z nového Predátora dělal srandu, protože indiáni, protože stream-only a protože vykulená Ambert Midthunder v hlavní roli má sice cool jméno, ale v Mrazivé pasti s Liamem Neesonem jsem pořád nějak doufal, že ji přejede náklaďák. Naštěstí nepřejel, a tak se jí teď můžu omluvit dvojnásob. Do role mladé indiánky, co dostává bídu od svých vrstevníků, ale nikoliv od neviditelného boha lovu, se totiž hodí dokonale.

Obavy samozřejmě byly na místě, zvlášť po Blackově Predátor: Evoluce, na nějž byla recenzentská obce natěšená jako na první sex, aby následně nadšení skončilo v řádu minut a došlo ke krutému vystřízlivění. To mluvím o tom Blackovi, aby bylo jasno. Přesně podobně trapný humor se totiž prolínal celým filmem a lidé odkojení osmdesátkovým originálem s Arniem se kolem sebe zmateně rozhlíželi, jestli teda “tohle” má být ono. Po takové studené sprše jsme predátorovi prorokovali dlouhá léta ve studiovém žaláři, ale Foxové ve skutečnosti už tehdy odmávli indiánský prequel, v němž se jeden z predátorů vydá lovit na území komančů někdy na začátku 18. století. Režírující Dan Trachtenberg (Ulice Cloverfield 10) tak nějak doufal, že se mu podaří maličký projekt utajit až do premiéry a prezentovat ho jako indiánské indie (heh) jménem Kořist, v němž dojde v druhém poločase k velkému twistu. 

Predátor: Kořist: FOTOGALERIE

Možná by to i vyšlo, kdyby studio mezitím nezměnilo majitele a z Prey se nestala trofej pro streamovací platformu Disney+. Aby programoví ředitelé nalákali diváky, došlo k odsunu z kin exkluzivně na streamy, ale hlavně se prozradilo, o čem tedy novinka je, což Trachtenberga, jenž tehdy pracoval na filmu už čtvrtým rokem, poněkud rozladilo.

Lze to pochopit, protože první minuty jeho filmu vypadají jako něco od Iñárritua. Mladá indiánka se snaží v rámci svého kmene bojovat s klasickým rozdělením do dresů “muži-lovci”, “ženy-sběračky”, všichni mluví jazykem komančů a všude hraje prim panenská příroda, v níž platí pravidlo, že kdo nemá svaly nebo mozek, ten bude po zásluze sežrán. Dříve nebo později se samozřejmě rozestoupí nebesa, ale v první půlce filmu je nám přítomnost nového vrcholu v potravním řetězci servírovaná v jemným náznacích, ne nepodobných prvnímu Vetřelci. Indiáni sice plynule přejdou do angličtiny (existuje mimochodem i dabingová verze kompletně v jazyce komančů, protože herecké obsazení sestává z nativních herců), ale nádech snímku se nemění a i pro kované fanoušky předchozích čtyř predátořích sólovek, kteří už dávno tuší, kdo šustí listy v pozadí, je to oddalované potěšení velmi příjemnou hrou s divákem.

Je mi jasné, že se najdou v publiku nedočkavci vykříkující, že se tam vlastně nic moc neděje. A já řvu zpátky: Chci víc filmů, ve kterých se nic neděje! A hlavně aby se to tam nedělo takhle! Trachtenberg si trpělivě připravuje půdu pro svůj velký lov a nenechá se nikým moc postrkovat, což mu umožňuje komorní duch celého projektu. Nikdo tady nezachraňuje planetu před mimozemskou invazí, nikdo se tu nesnaží rozjet multivesmír. A všechno se stihne odvyprávět v příjemných 99 minutách, což je dnes už jev skoro nevídaný. Proto se nestydím nazvat Predátora: Kořist jednohubkou. Žijeme v době, kdy krátká stopáž v některých fandech vzbuzuje skoro až podezření. Já byl naopak nadšený, protože to předznamenalo jasný fokus a tah na branku, jakkoliv se vám může zdát úvodní kličkování opakem, Trachtenberg rychle přechází do protiútoku a kanonáda pak graduje v celé druhé půlce filmu, aniž by se kreativně vyčerpala, nebo jste z ní měli pachuť v ústech. 

Je pravda, že musí kromě predátora do hry vstoupit ještě fenomén “naštvaných bílých mužů”, aby bylo koho vybíjet bez provinilého pocitu, že jdete s kanónem na špačky (rozuměj indiány s luky a šípy), ale díky Trachtenbergově svědomitosti je finální zteč spuštěná až ve chvíli, kdy už jsme strávili dost času s hlavní hrdinkou i predátorem a máme proto pocit, že je tak trochu známe. Film je silný v nenápadných momentech, např. když se protagonistka Naru snaží vylepšit svou loveckou techniku, nebo k mozku přidat svaly. Jde o skoro zenové momenty, při nichž je jí svědkem jen ona nedotčená příroda (plus pár milionů čumilů u VOD obrazovek), ale také neviditelný voyeur, který v ní zprvu nevidí protivníka, ale právě jen křehkou kořist. 

Režisér zvládá řadu informací divákovi předat v jemných nuancích a prakticky beze slov. Když už se mluví a do dialogů se vloudí nějaká povědomá situace nebo hláška (když to krvácí, můžeme to zabít), děje se tak mimochodem. Nikdo nemrká do kamery, nikdo nečeká na potlesk. Těžko říct, jestli tam tyhle poklony originálu vnutili producenti, nebo si je tam psal sám Trachtenberg, ale naštěstí jsou velmi decentní a dokonce i lísání se k jedničce v samotném finále, nebo při jiných odkazech (Naru spadne do bažiny a je následně celá obalená bahnem apod.), nepůsobí nijak rušivě. Stejně tak sázka na ženskou hrdinku je upřímnou poklonou Ripleyové a spol., nikoliv castingovým kalkulem a snahou oslovit odlišnou cílovku. Naru je mazaná jako liška, ostrá jako hřebíky a zaslouží si respekt predátora i samotných diváků bez ohledu na to, co má mezi nohama.

Neočekávejte od Kořisti blockbusterovou událost letošního léta. Na to musí Trachtenberg před kamerou honit omezený měšec peněz, jakkoliv se to nikdy nepodepisuje na efektech samotného predátora (pár přehnaně digitálních zvířat se ale najde). Právě komorní jednohubku ale tahle frančíza potřebovala a já bych chtěl doufat, že se dál bude rozvíjet tímto směrem. Je to však marná touha, protože všichni víme, že pod Disneym by tenhle projekt nikdy nedostal zelenou. A možná ani u Foxů, kdyby se Shane Black nestřelil do nohy svým bezmála stamilionovým buddy movie, v němž se náhodou taky objeví predátor. Uf. U velkých studií má bohužel Predátor: Kořist šanci už jen jako rozředěná minisérie nebo naopak jako velký blockbuster, u něhož hrozí, že sám sebe dekapituje přehnanými ambicemi. Nic mezi už neexistuje, ostatně i Warneři oznámili, že natáčení filmů se středně velkými rozpočty je slepá ulička jak pro kina, tak pro stream. 

Přehrajte si trailer Žijeme v době, kdy platí “go big or go home”. I proto mě dvojnásob hřeje, že Predátor: Kořist prošel studiovým sítem a mohl téhle mantře ukázat prostředníček. Jde sice o anomálii, kterou úspěch odsoudí k tomu, aby se sama z té kategorie malých, ale upřímných filmů do budoucna vyautovala (počkejte si na konec závěrečných titulků!), ale buďme za ni rádi, protože čím víc takových anomálií každoročně vznikne, tím častěji můžete doufat, že v tom trochu filmovém, ale hodně průmyslu, pořád ještě pobíhají mezi bezduchými stroji i lidé s vizí a vášní ji zhmotnit pro nás ostatní.