Dneska by to šlo, Václave. Dneska Cival nedává pozor… Protlačení Posledního akčního hrdiny do V.I.M. boční uličkou bylo jen otázkou času. Už Kocour v roce 2006 ve svém oldie traileru naznačuje, že mám na tenhle film trochu jiný názor než zbytek redakce. A jistě, mohl bych si vybrat méně kontroverzní film, přece jenom i třicetiletá sezóna léta páně 1993 nabízí nesrovnatelně větší jistoty, nad nimiž by nikdo nezvedal obočí. Jenže… Poslední akční hrdina prostě zraje do krásy i kvality. Někomu možná překáží ta identifikace s dětským hlavním hrdinou, kterého tehdy Austin O’Brien sehrál tak nezkušeně, že mu to další kariéru předem zazdilo, ale Arnold tu pod McTiernanovým dohledem a s asistencí ostrého (někdy až zbytečně moc) pera Shanea Blacka, jede na všechny válce a… krása střídá nádheru.

Publikum nebylo připravené. Mnohem přívětivěji přijalo sebeshazovacího, ale konzervativnějšího Demolition Mana, aniž by tušilo, že tříáčková éra těch dvou svalovců míří do západu slunce, přičemž oba kovbojové chtějí tentokrát zkusit něco jiného. Nabízí se srovnání s nepřetržitě hláškujícím Deadpoolem a divákům navyklým na popkulturní odkazy a přesahy, díky nimž by dnes řemeslná jistota za bambilión dolarů v re-releasu přilákala davy. Jenže je marné bycha honiti, tím spíš, že za akční nostalgii se dnes považuje namistrovaný John Wick, k jehož premiéře V.I.M. Posledního akčního hrdinu trochu směřuji. Předpovědi smrti žánru se v půlce devadesátých let ukázaly být trochu předčasné. Stejně jako Vřískot neukončil, ale spíš nakopnul horory, Poslední akční hrdina neznamenal elektrické křeslo pro báječné geroje. 

Milníkem však film jednoznačně byl, protože dodnes zůstává jakousi celovečerní Encyklopedií akčního žánru. Uznávám, že Black s McTiernanem měli ten nápad první, ale my jsme ho skrz sérii článků dotáhli ke knížce a následně i divadelní hře. Filmové adaptaci brání jen vrozená absence sebevědomí některých českých režisérů, ale v redakci tak nějak věříme, že se to časem zlomí. Nebo že si to zrežíruje sám autor hry Tomáš Dianiška, až jeho první celovečerák vydělá zasloužené miliony. Už během přípravy divadelní hry jsme pro ansámbl připravovali malou “nalejvárnu”, v níž jsme na Posledního akčního hrdinu odkazovali nezdravě často. A ten divadelní kus, když odhlédnu od nemalé dávky geniality, jež umožnila propojit československou historii s filmovými šlágry, je tím nejlepším z Posledního akčního hrdiny a Návratu do budoucnosti. A tuctu dalších nezapomenutelných fláků, promíchaných v kouzelném mixéru, jež neoddělitelně spojuje subjektivní zážitky s objektivními fakty.

Třicet let po premiéře zvu k obrazovkám hlavně ty, co to nezažili. Všichni ostatní totiž už dávno vzali Jacka Slatera na milost. Ne proto, že nikdo netušil, jak prorocký snímek ve skutečnosti je, ale protože tohle trefování se do sebe sama a kousání do ruky, co tě krmí, zmizelo stejně rychle jako se objevilo. V druhé půlce devadesátek jsme tu sice měli spoustu sarkastických mužů činu, ale nikdo už nedokázal “nastavit zrcadlo” podobným způsobem. Bohužel? Bohudík? Rozhodnutí nechám na vás, ale do V.I.M. patří právě i ty filmy, u nichž jste tři dekády od premiéry na vážkách a musíte to s někým probrat… v hospodě, u čaje, v messengeru, nebo v komentářích.