Při pohledu na hodnocení uživatelů databáze IMDb podle věku je patrné, že s množstvím křížků na krku roste vůči kreacím Jennifer Lopez rezervovanost – navzdory tomu, že sama umělkyně se v této věkové kategorii pohybuje. Ba co víc, mladší ženy jsou oproti mužům ve svém hodnocení filmu shovívavější. Přehršel motivačních řečí a blyštivých kostýmů tedy pro vrstevnice JLo zjevně není zdaleka tak inspirativní, jak by se popové latino královně líbilo. A tyto dámy mají rozhodně pravdu.

Hodinu a půl dlouhý dokument začíná v červenci roku 2019, kdy Lopez slavila 50. narozeniny. Jen o pár měsíců později nastalo nejlepší období její kariéry za poslední téměř dvě dekády – s uvědomělou krimi komedií Zlatokopky posbírala řadu menších hereckých i producentských cen, nominaci na Zlatý glóbus a poměrně překvapivě se nedostala do finálního oscarového výběru. Zároveň se chystala i na poločasové vystoupení Super Bowlu čili jedné z nejprestižnějších televizních událostí zámořského světa.

Těchto více poločasových rovin vybízí k určitému bilancování, sebereflexi osobních ambicí a možná i zamyšlení nad náročností toho, aby se žena z minoritního etnika udržela na vrcholu popularity v poměrně pokročilém věku (z šoubyznysového hlediska). Žádného hlubokého ponoru do nitra protagonistky či otevření ožehavých témat se však nedočkáme – zcela v souladu s její náročnou, perfekcionistickou povahou je i dokument vypulírovaným produktem sloužícím k oslavě své hrdinky.

V první polovině si můžeme připomenout kariérní začátky této tvrdohlavé dívky s portorickými kořeny, která se z celkem nuzných poměrů vypracovala jako tanečnice, herečka a později i zpěvačka. Především na konci 90. let, tedy v období čerstvé dospělosti, zažila celou řadu úspěchů, jež však v první dekádě 21. století rychle vyhasly – a Jennifer se musela zase pracně drápat nahoru. Oproti dřívějším dobám si je už zjevně vědoma toho, že image fifleny s nosánkem nahoru jí velmi uškodila, a tak se snaží být milejší a srdečnější vůči svému okolí; zároveň je však patrné, že cílevědomost a zarputilost ji rozhodně neopustily.

To se bohužel projevuje hlavně v poslední třetině, kdy jsme ponořeni do příprav vystoupení na Super Bowlu. Lopez nešetří s připomínáním své pracovitosti, neustále potřebuje samu sebe potvrzovat a z jejích řečí o předávání poselství je nesporné, jak smrtelně vážně se bere. Nedosycená chudá dívka z Bronxu stále vyžaduje uznání okolí, a to bez ohledu na vydělané miliony či posbíraná ocenění napříč uměleckými odvětvími.

Po úmorném opakování principů amerického snu se konečně dostaneme k úspěšnému vystoupení, jež však reálně bylo pouze další z mnoha sexualizovaných performancí, potvrzujících stereotypy o latinsko-amerických ženách. Nakolik je taková forma sebeprezentace vhodným nástrojem k předání emancipačního poselství, o kterém Lopez opakovaně mluví, by bylo na jinou debatu – z filmařského hlediska se však jedná o až bizarně nekatarzní vyvrcholení několika desetiminutovek teasování.

Přehlednosti a razantnosti sdělení nepomáhá ani často chaotický střih, matoucí diváka ohledně toho, kde se nacházíme. Vrcholem nekoncepčnosti je pak dvojitý epilog, zahrnující zpěv na inaugaci Joea Bidena a orodování za hispánské ženy. Tyto absurdně vytanuvší přílepky jsou v souladu se snahou představit Lopez jako zásadní figuru latino komunity – o což se vzpomínáním na své úspěchy beztak snaží protagonistka sama v podobě rozhovoru tvořícího páteř filmu. Jennifer Lopez prostě touží být viděna, slyšena a uznána – budiž, přejme jí to. Ale pokud její dokumentární opěvování neuvidíte, neuslyšíte a možná ani neuznáte, chybu rozhodně neuděláte – a ani nemusíte být ženami 45+.