Florida je zemí zaslíbenou. Americký stát s největším podílem důchodců má zdaleka nejzábavnější černou kroniku ze všech. Lidé tu polévají stovky metrů ulice benzínem, aby mládeži zabránili v pořádání ohňostrojů. Po silnicích si to tu štrádují opancéřované druhy hlemýžďů, co prorážejí řidičům pneumatiky.  Kde jinde by taky řidiče napadlo spravovat auto inteligentní plastelínou? A kde jinde by poštovní úřad musel oficiálně v televizi vyzvat řidiče, aby, PROSÍM, nebourali svými auty do poštovních budov. Prý tam mají dveře. Že je v Rusku všechno možný? Autor tohoto výroku zjevně neznal Floridu. Ve světle zmíněných situací to vlastně vypadá, že hollywoodští scenáristé by se měli vykašlat na nějakou inspiraci shůry a radši si začít kupovat Miami Herald. Michael Bay to zjevně udělal, ostatně na vyhlášené klubové scéně v Miami je pečený vařený, a teď se mu to vyplatilo. Jeho šílená gangsterka o partě kulturistů, co si plní americký sen, totiž vypadá jak šuplíkový film bratří Coenů. Resp. vypadá není úplně přesný termín, protože Bayův vizuální rukopis se ani na Potu a krvi nezapře.

Rozborem zápletky vás nebudu unavovat, protože samotný koncept je opravdu tak mělký, jak ho vidíte v ukázkách. Tři kulturisti, co chtějí z tepláků od Nike přesedlat do obleků od Gucciho, se rozhodnou unést jednoho ze zazobaných klientů a obrat ho o prachy, aniž by měl šanci vypátrat, kdo, co a jak. Kouzlo příběhu samozřejmě spočívá v tom, do jakých absurdit se zdánlivě jednoduchý úkol může vyšroubovat. Když vám řeknu, že si chlápek koupí kečup a hodlá si ho dát na smažený sýr, nepřipadne vám to nikterak divné (protože nejste normální - na smažák přece patří tatarka!). Jenže když něco takového zadáte Michaelu Bayovi, aby to zpracoval jako reklamu na Heinz, uvidíte v třicetivteřinovém spotu Dwayne Johnsona, jak praští zespoda do flašky, přičemž zátka na opačné straně vystřelí, projde zdí a trefí chlápka, co sleduje v sousedním bytě porno na obří HD televizi. Zatímco chlápkova hlava exploduje a krev stříká na všechny strany, láhev kečupu též exploduje a kečup stříká na všechny strany. Dwayne si za zvuků náruživého hekání z díry ve zdi olízne ruku. Následuje slogan "Není červená jako červená". A střih! Takhle to dělá Michael Bay, děti.

A Pot a krev je přímo učebnicovým příkladem bayologie. Záběr na běžnou místnost začíná tak, že kamera projede větrákem klimatizace obtočí se kolem několika zdí, a pak teprve přistane na hrdinovi (je tu naštěstí dost voice-overů, takže podobné hračičkování nezdržuje). Na záběru chlápka vycházejícího z banky byste v běžném filmu taky neshledávali nic zásadního. Jenže Bay ho natočí z podhledu, zpomaleně a ještě nechá na nebi proletět obří letadlo, samozřejmě komicky nízko, aby hrdinovi pocuchalo vlasy a hodilo na celou scénu mihotavý stín. Když Mark Wahlberg řekne "Jdeme na pivo", střihne se na diskotéku, která se odehrává v obřím hangáru, všude blesky, lasery a ohně jak na koncertu Stounů, chlast servírovaný do sklenic velikosti hasících přístrojů a kolem tyčí striptérky, které si nemůže dovolit ani Tony Stark. Přechodové scény, které v běžném světě točí pomocný režisér s prstem v nose, tady Bay opečovává způsobem, ze kterého přechází zrak. Film prý stál 26 milionů dolarů, ale vypadá spíš jako kdyby si Míša ty prachy ještě třikrát natisknul. Zpomalovačku dneska umí mobily za dvacet dolarů, technicky vzato. Ale natočit zpomalovačku, při které se opravdu propadnete do jiného světa, to chce know-how, jehož cena je nevyčíslitelná.

Fajn, takže jsme si vysvětlili, že film vypadá draze a šťavnatě. A svým způsobem surreálně, což se k floridské zápletce a místním kulisám dokonale hodí. Až do příchodu Eda Harrise v nějaké sedmdesáté minutě filmu, se totiž na plátně vyskytují víceméně samí duševně a fyzicky vyšinutí jedinci. Což je paráda, protože hrát idiota je pro herce vždycky výzva a zábava v jednom. Mark Wahlberg jako strůjce geniálních plánů, který svůj život modeluje podle Kmotra, Zjizvené tváře a několika dílů Grand Theft Auto (kdo potřebuje jiné než videoherní vzdělání, no ne?) v zásadě používá jen bicáky, tricáky, břišáky a delťáky. Ostatní svaly a orgány jsou spíš na obtíž, protože by kazily jeho pověst nasteroidovaného blba. Dwayne Johnson je mnohem hlubší a zábavnější postava, ostatně Dwayne má s tímhle typem magorů zkušenost už z dob komediální gangsterky Buď v klidu, a Anthony Mackie sice hraje nejtoporněji, ale taky má na starosti zdaleka největšího blba, takže to dokonale vychází a tahle trojka místy dosahuje geniality kultovních Three Stooges.

Doporučuji návštěvu kina i lidem, kteří třeba Wahlberga nemůžou vystát, protože si z něj tady můžete dělat škodolibou legraci, aniž by to filmu jakkoliv ublížilo. Ba naopak, na rozdíl od jiných filmů podle skutečných událostí se Bay vůbec nerozpakuje dělat si z nešikovných kriminálníků legraci, ať už prostřednictvím postavy Eda Harrise, nebo vyzněním samotným. Jestli už vás unavuje neutrální postoj docudrama filmů, tady si přijdete na své. Bay totiž reálnou premisu opravdu bere jenom jako nástřel a črtá podle ní rychlou a mimořádně klikatou gangsterku. Dokonce mu odpustíte i to klišé, že všichni kulturisti jsou úplně blbí, protože děj se odehrává v devadesátkách a naši protagonisti do sebe rvou steroidy ve velkém, protože svoje tělo, po vzoru striptérek s umělýma čtyřkama, považují za jediný způsob, jak prorazit do vyšších kruhů. Anabolik je tu tolik, že by se film klidně mohl jmenovat Bobule 3.

Přehrajte si trailer Snímek má dvě hodiny deset minut. A to je hodně. Ne že byste si proseděli zadek skrz sedačku nebo se nudili, na to film až příliš rychle odsýpá a poskakuje od situace k situaci jako nenažraná moucha domácí, jenže Bayova eskalace situací ad absurdum  předčasně narazí na strop svých možností. Ten film je utržený ze řetězu hned od začátku, protože Bay dělá všechno na maximum. Jinak to zkrátka neumí, ostatně proč dělat věci na půl plynu, když máte plnou nádrž. Největším průšvihem Potu a krve je, že není o moc bystřejší než jeho postavy. Je tu humor, ale nejde ruku v ruce s nadhledem. Bay vás mlátí po hlavě absurditami, přičemž řada z nich se opravdu stala, protože Florida je fakt takhle ujetá. Jenže tenhle cirkus rychle začne lapat po dechu a utápět se ve vlastním stereotypu, když se dostaneme k dvacátému nebo třicátému způsobu, jak všechno královsky zpackat. Nejde ani tak o recyklaci jako spíš bolestné vědomí, že víme, jak zas další Wahlbergův geniální plán dopadne. Hodně tu záleží na tom, kolik bayovsky průhledné situační komiky dokážete snést, jak rychle se nabažíte nádherné kamery a 90s soundtrackových odrhovaček.

Jinými slovy, Pot a krev je rozhodně nejosobnější bayovka. Má ksicht, koule i srdce svého režiséra. Pro někoho jsou to dobré zprávy, pro jiného důvod, proč vzít nohy na ramena. Po třetích Transformerech rozhodně Bayova velká renesance, ovšem ve stylu, který ani zdaleka není pro každého. Hlavně před vstupem do kina zahoďte předsudky typu hloupý Američan nebo hloupý kulturista. Při filmu byste si totiž pak možná říkali, jak vám dává za pravdu, ale těžko byste se u něj skrz svou zatemněnou mysl dokázali pobavit. 90s are over, bro!