Celovečerní debut Václava Kadrnky Osmdesát dopisů je skutečně osobním filmem. Nejen proto, že autor strávil dobrých pět let života hodně strastiplnou realizací (včetně několikanásobného neúspěšného pokusu získat na něj příspěvek ze Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie), ale především proto, že se jedná o snímek autobiografický. Autor v něm zachytil jediný den roku 1987 v normalizačním ČSSR, během nějž se jako dítě vydal se svou matkou na ponižující byrokratické kolečko, jehož cílem bylo opatřit si povolení vystěhovat se do Velké Británie za otcem-emigrantem.

Osmdesát dopisů je tak film, který je mi bytostně sympatický, nejen pro onu tvrdošíjnost autora, který se nenechal zlomit českou zatuchlinou, která donekonečna preferuje lidové post-normalizační veselice a podkopává nohy čemukoli odvážnému a kontroverznímu. Sympatický je mi především proto, že přináší do kontextu české kinematografie alespoň závan úzkoprofilové festivalové kvality. Film postavený na minimalistickém ztvárnění, který si vystačí s komorním slovním doprovodem, obejde se bez rekvizit a snahy v divákovi vzbuzovat prvoplánovou nostalgii a účast.

V tomhle filmu se pracuje s detailem. A nevypráví se příběh, nýbrž se navozuje existenční pocit dítěte, které čeká v normalizované zatuchlině před různými dveřmi, za nimiž matka bojuje s byrokratickou hydrou. Některé scény jsou nezapomenutelné a vystihují vakuum reálného socialismu dokonaleji než jakýkoli jiný český film (např. nádherně rytmická scéna čekání ve vrátnici, či pojídání vařených kraslic v čekárně na OÚNZu). Kamera Braňa Pažitky se drží při zemi, snímá rozbité chodníky, dusivě malé výseky skutečnosti. Osmdesát dopisů si tak vystačí i bez nějakých dobových rekvizit, které by divákovi muselo klást na oči, aby to bylo „jako doopravdy“.

Přes všechny sympatie ale není možné přehlížet klíčový fakt: Ve srovnání se zahraniční špičkou Osmdesát dopisů neobstojí úplně se ctí, především proto, že utlumené postavy matky a syna nevyzařují vůbec nic, jen tu nehereckou introvertnost. Kamera pozorná k detailům v nich nedokáže žádný detail najít, protože v nich žádný není. Jistá přirozenost ano, emoce nikoli. Následkem toho má Kadrnkův film po nadějném rozjezdu problém utáhnout nevelkou stopáž – pozorné zachycení existenční vyprahlosti nestačí a hlubší pocitová zjitřenost se nedostavuje.

Nezbývá si tak než přát, aby i nás nastala doba, kdy se místo komedií o golfu začnou podporovat podobně laděné projekty. Jen tak bude totiž možný přechod od bohulibých záměrů k nepolovičatým výsledkům. Pak se možná dočkáme chvíle, kdy budeme moci hrdě pohlédnout do očí takovému Rumunsku… ušlechtilý cíl, není-liž pravda?