Once už sám Hansard uvedl na loňské Letní filmové škole, kolečko okolo amerických kin však teprve rozbíhá. Vybavena pozitivními reakcemi z posledního Sundance, se romantická inventura jedněch námluv, stylizuje málem do muzikálu (nebo ryze hudebního filmu), který se na civilní dramatičnosti i komediálnosti zakládá jaksi mimoděk. Žánrových kamufláží (které vyplývají hlavně z amerického traileru umístěného v klipech) ale není zapotřebí – v Once může vystupovat týpek s „prorezavělým“ strništěm i holka, která zjevně nechodí k holiči za patnáct stovek, jejich první kontakt, jemná konverzace, první hlubší oťukávání i nesmělé pobídky k páření přesto vylučují adekvátní poměr celuloidově stylizované romantiky i podmanivé věrohodnosti. Zapojí-li navíc Hansard své hudební hity, rozvibruje se city i zcela nízkorozpočtová látka. Glen a Markéta mají ohromné štěstí v tom, že si svou lovestory mohli nedávno naplno prožít a že jí zjevně ještě nezkalil obligátní tragický konec. Mohou-li si svoje milostné švitoření navíc předehrát ve filmu, trochu citlivější bytosti nezbývá než zamáčknout slzu a tiše v koutě závidět. Tudíž, mačkám, závidím, se zalíbením znovu čechrám trailer a jsem rád za češtinu.