Malé filmy, velká dramata. V oscarových kuloárech přetřásaný film Zápisky o skandálu je bez debat pomníkem herectví Judi Dench. Až tu tato drobná, o to však nepřehlédnutelnější dáma jednoho dne nebude, James Bond osiří, a filmoví fandové příštích generací budou lačně nakoukávat její filmografii, je vysoká pravděpodobnost, že její role zákeřné učitelky Barbary bude zmíněna v TOP5.

Dench díky svému věku a hereckým zkušenostem dozrála, přehoupla se přes neviditelnou mez, kdy už uhraje naprosto cokoliv, z role v podstatě nevystupuje, a navíc to vždycky vyzní přirozeně. Pokud jste někdy v televizi viděli vzpomínkové pořady, ve kterých zaznívalo sborové „Danuška Medřická tohle, Danuška Medřická támhle,“ tušíte, co mám na mysli. Každopádně se ukazuje, že ty leckdy zbytnělé adorace, které zatlačují jakákoliv negativa do pozadí, mají reálný základ. Dench má v Zápiscích slušnou spoluhráčku v podobě Cate Blanchett, která je na dobré cestě stát se stejnou legendou jako Dench (a to možná ještě dřív), ale i přesto, že obě herečky jsou do sebe doslova vklíněny a nikdo jiný nemá šanci se mezi ně vetřít, je jasné, kdo hraje první housle. Blanchett to však podle všeho vůbec nevadí, ví, co se od její role očekává a v potřebné chvíli se umí stáhnout, aby Dench zazářila ještě víc.

Díky snaze režiséra Richarda Eyrea (Iris, 2001), který miluje polocelky a detaily a herečkám poskytuje dost prostoru pro koncerty mimických salů a gest, si s chutí užíváme každé jejich citové pnutí. Zpočátku je příběh vystavěn docela rafinovaně. Eyre dá Shebě dostatečně vratké zázemí, aby byl její úlet pro diváky psychologicky srozumitelný, a zároveň nepůsobil jako něco společensky bezvýznamného. Zpočátku se zdá, že hybatelkou děje a tím, kdo prožívá, je především Sheba. Postupně však vychází najevo, že Barbara je onou příslovečnou šedou eminencí, která vnějšně vypadá jako pasivní zrcadlo, které jen odráží osud někoho jiného a je ochotná kdykoliv přispět radou, ba i přístřeším. Vždyť Sheba se své zkušené kolegyni z práce a „hodné paní na hlídání“ chtěla jen svěřit a získat radu. Tu sice získá, ale nepostřehne, že Barbara si ji pomalu kormidluje do svého přístavu. Chce ji vlastnit, spoutat, pozřít. Postupem doby se Barbařina tvrdá láska, která Shebě zpočátku tak imponuje, ukáže jen jako přetékající číše hořkosti, závisti, nenaplněných tužeb a zloby.

Po této stránce nelze mít námitek. Zápisky jsou při sledování poutavým, svižným a v nejlepším slova smyslu britským psychologickým filmem, který se v několika momentech stává thrillerem. Problém nastává s původností. Příběhů na téma „had na hrudi“ jsme tu od úsvitu kinematografie měli spoustu. Jsou si podobné jako vejce vejci a půjčují si motivy, postavy či přímo celé situace. Ne snad ze zlého úmyslu, ale proto, že o moc víc toho snad ani vymyslet nelze. Takže i Zápisků o skandálu se dříve nebo později dostaví pocit, že většinu z toho, co zahraničními kritiky oslavovaný film nabízí, jsme už někde viděli (např. Mys hrůzy, Tichý nepřítel, Ruka na kolébce). Jen místo dvou žen byli dva muži, smíšený pár a tak dále. Režie Richarda Eyrea je velmi přirozená, je vidět, že to má v ruce a ví, jaký má mít scéna emocionální náboj. Díky jeho vedení mají herečky velmi přesné načasování a je vidět, že ze sebe hodně investovaly. Ne snad kvůli možným cenám, ale protože si to postavy zasloužily. Peklo ducha se jim totiž podařilo ukázat skvěle. Nebýt výběru hudby, neměl jsem ani jednou pocit, že Eyre někde přestřelil a příliš ztuha tlačil na pilu. Tse již beztak dusný příběh rozhodl opepřit dramatickou hudbou minimalisty Philipa Glasse. Glass jede na jistotu více než kdy jindy (soundtrack mi silně připomíná variaci na Hodiny) a šponuje film i v momentech, kdy se vlastně nic neděje.

Nenudil jsem se ani minutu, ale když jsem vyšel z kina a snažil se utřídit, co jsem to vlastně viděl, svitlo mi, že film má ve svém dopadu hodně z postavy Barbary. Ta vás dokáže angažovat, rozvibrovat ve vás spoustu emocí (s negativním znaménkem), ale dlouhodobě byste s ní nechtěli mít nic společného, protože její duše je jako bezedná černá díra. Po 90 minut sledujete příběh „zločinu a trestu,“ za který si postavy mohou svou nerozvážností samy a v zásadě neříká nic víc než to, co můžete vydedukovat z jeho synopse. Tak už to s oscarovými filmy někdy chodí. Zápisky o skandálu u mě stejně jako loňská Zkrocená hora končí v přihrádce „vidělo, odškrtnuto.“