Nevím, jestli nejde třeba o nějakou formu postmodernismu nebo jsem prostě zmlsaný nablýskanou akcí jiných režisérů, ale nový Dickersonův film ze všeho nejvíc evokuje tupá nízkorozpočtová béčka z konce osmdesátých let, která se sypali na video rychleji než na ně lidé stačili koukat. Všichni do jednoho jsou drsní a drsnější, nosí zatraceně dlouhé a zatraceně zlaté řetězy, oslovují se "wassup nigga" a "hey bro" a když nesouloží uprostřed potemnělých ghett s nezletilou prostitutkou, alespoň legračně mávají zbraněmi a... tváří se prostě drsně a drsněji. Proč? To vážně nevím. Stejně jako nechápu polovinu záběrů, které na nás režisér ve zběsilém střihu posílá, ale když jsem si zapauzoval přehrávač, bylo mi do breku. Uznávám, že byly pecky, na kterých jsme si v mládí ulítávali, ale teď je o patnáct let víc a tady ten se neposunulo nikam nic ani o píď. Troufám si odhadnout, že tenhle směr z DMXe akční hvězdu áčkové svítivosti pravděpodobně neudělá a pokud se sebou chce něco dělat, měl by se urychleně vrátit do Bartowiakovy stáje a vyzkoušet si další spolupráci s Jetem Li, na jejímž poli je už poměrně kovaný. Jediné, co stále obstojí v téhle dvouminutové ukázce a co z ní vůbec stojí za zmínku (nechci vám kazit den), je klasicky dobře zprodukovaný DMXův pilotní song. Tedy pokud posloucháte hip-hop. Mimochodem zahlédl někdo z vás Davida Arquetta?