Dvě věci z upoutávky vyčtete stoprocentně: Britskou producentskou ruku a megahnusnost přetvořené Emmy Thompson. Zatímco první se kvůli lacinějšímu režimu společnosti Woking Title (v porovnání s takovými Warnery a jejich Pottery nebo Karlíky) projevuje úspornějšími kulisami, než jaké by si režisér dokázal vydupat v zámoří, práci maskérů identifikujete podle velkého nosu a jednoho kolozubu vykukujícího z tváře oscarové laureátky. Nanny McPhee působí jako levnější mix Harryho Pottera, Mary Poppins a malinko rozbředlé variace na Tima Burtona, proto nejsou její obskurní postavy ani tak strašidelné nebo hororově groteskní, ale spíš úsměvné a do divákových deseti let možná i hlozně leglační. O vizuálech platí to stejné – znovu si uvědomíte, jak moc by tahle látka slušela Burtonovi, a že režisér Kirk Jones má možná náběh na obrazově natřískanou pohádku, ale těžko se mu jí podaří obdařit parametry Burtonových genialit. A přitom by si to tenhle film zasloužil, protože nevypadá vůbec ztraceně, natož herecky odfláknutě. Není snad dostatečný lákadlem, že Nanny McPhee je prvním filmem Angely „To je vražda, napsala“ Lansbury po dvaceti letech. Já vím, není… ale aspoň jsem to zkusil. :-)