Jared Hess si udělal před dvěma lety na pažbě hodně pěkný zářez jménem Napoleon Dynamite. Film za 400 000 dolarů tenkrát startoval v 6 (!) kinech, aby se přes jednu jedinou noc proměnil v kultovní záležitost, jejíž síla se natolik roznesla mezi davy, že si ji nakonec vymodlili do celých 700 sálů po celé Americe a vystřelili ji až k hodně pěkným 44 milionům. Těžko uchopitelný snímek se sofistikovaně „geekovskou“ atmosférou rozsekal svými nevinně humornými vložkami i nás (přestože někteří mu museli dát druhou šanci ;). A pak si Hess ohlásil další film a rozvalil svého kámoše Jacka Blacka do popředí hnusného modrého plakátu. Do naší redakce posléze vtrhl i trailer a přinesl s sebou dvacet deka napjatých očekávání.

Jak to tak ale s podobnou pochutinou v umaštěném papíře bývá, král pod sílou těchto očekávání padl. Ne že by Nacho Libre nebyl koukatelný, ale vlna tsunami, která se přes nás převalila minule, zůstala tentokrát sedět doma na zadku. Jack Black bohužel není Jon Heder a neladí mu to s Hessem natolik, aby dokázal ze scénáře vydestilovat onu zvláštní neuchopitelnou průvodní atmosféru, kterou se Hessův předchozí film honosil. I když zbylo pár dobrých vtipů a situací, které si možná zapamatujete, připadá na ně spousta smutného karikatuření a pohledů plných doufání, že se z toho po pár zásazích ve střižně nakonec stane legrační záležitost. Ale bylo by určitě nefér rozvěšovat všechny argumenty kolem srovnávání s Napoleonem a nebrat Nacha jako samostatný pokus o novou věc – geniální matrici obvykle nelze zopakovat, stejně jako první noc na třídenní alkoholové seanci s kamarády. Můžete se snažit sebevíc zrekapitulovat schémata a postupy a přemýšlet, jak jste to předtím dělali, ale žádná věda v tom ve skutečnosti není. Neexistují na to plány, šlo to spontánně a samo bez vyšších úmyslů a právě proto to bylo tak fajn.

Považovat charakter jménem Nacho Libre za prvoplánově vtipný, není ten nejmenší problém. Postavu na to má, dementní hadry taky. Na papíře se to jeví ideálně. Pak se však zjeví filmový výsledek: Obsahuje spoustu vytržených scén, v nichž Jack Black nějak kouká či se snaží meditovat v kostýmu. Poté se zvedne, kamsi jde, něco udělá a zase sedne; Aniž by to pro příběh nebo vykreslení jakéhosi psychologického profilu mělo nějaký zvláštní význam. Ač máte toho obtloustlého ušouna s nechutnými mravy rádi, tohle vám najednou ke štěstí jaksi nestačí. Jednotlivé úseky nejsou zakotveny v promyšlenější příběhové šabloně, pouze spolu koexistují v rámci jedné stopáže na jednom celuloidovém pásu. A pak zčistajasna přijde poslední zápas, aniž by se ve skutečnosti předtím stalo cokoliv podstatného, následovaný sladkým happyendem vyumělkovaným lehkou křečí v rámci oblíbených hollywoodských klišé (které Hess nikdy neměl rád).

Jako by scenáristé (Jared i s manželkou) měli pouze základní premisu o chudém mnichovi, věděli zhruba, kde startuje a co se stane na konci – ale doplnit všechno mezitím bylo trochu větší sousto, než si byli schopni ukousnout. Jak zorganizovat náplň Nachova času mimo zápasy? Které vedlejší postavy do příběhu zakomponovat? Jakou hudbou to podbarvit? Vše je až příliš okatě postaveno na hrubě se vtírajícím „líbivém“ mustru, který vás má strašně moc rozesmát nebo hodit do melancholické pohody (výborná hudba v tomhle směru funguje asi nejvíc). A není tedy čas na vlastní úvahy o tom, jestli vůbec chcete – „Tumáš a směj se!“, hlásá tvůrčí duo, zatímco připisuje Blackovi sílu vytrénovaných bicepsů, kterou ve skutečnosti nikdy věrohodně nepředvede.

Příběhu vůbec chybí ona „rockyovská“ aura ve stylu „jak z nuly na post hrdiny“ – Hess jede ve všech ohledech na půl plynu: Tréninková montáž se smrskává na tři bizarní prostřihy velmi specifického Blackova řádění, všechny už jste ale bohužel viděli v traileru. Samotné zápasy jsou fajn, ale nikde není cítit, jak náš hrdine roste (možná proto, že ani jednou nevyhraje), aby se z něj v závěru stal největší bijec na světě a porazil i obávaného homosexuála ve žluté masce (který má tak pětkrát větší fyzické dispozice). Můžete namítnout, že v kolotoči humorných situací na poli podobné komedie je malicherné podobnou věc řešit. Režisérovi se však celá tato linie nepodařila uplést ani v sofistikovaně humorném duchu (a že potenciál tu byl!) – a tak tu prostě zbyla spousta rozpačitých minut, kdy na Nacha koukáte zcela vyprázdněni, bez emocí a v podstatě se vůbec neumíte rozhodnout, jestli je to dobré nebo špatné.

Osobitý projev Jacka Blacka nicméně i přes výše vyřčené ve spoustě situací stále funguje a v podstatě jen on (kromě úchvatně vybroušené vizuální stránky) zachraňuje zasněného wrestlera v modročerveném trikotu od fatálního pádu. Kulinářský humor v kombinaci s romantickou linií ohledně pohledné jeptišky (neskutečně sexy Ana de la Reguera) v sobě skrývá překvapivě chytrou kombinaci – právě ona jako jediný zástupce „normálních lidí“ zábavně udiveným způsobem reflektuje smršť Blackových verbálních i neverbálních výpadů a působí jako stmelovací článek mezi divákem a divným světem Jareda Hesse. Kouká-li udiveně či se usmívá, pravděpodobně budete taky. Je-li v rozpacích, stejně tak to potká i vás. I když se Black snaží, bohužel se to děje příliš často na to, aby měl Nacho Libre šanci zkultovnět podobným způsobem, jako se to povedlo jeho kámoši Napoleonovi a nezůstat jen průměrně úspěšným pokusem na okraji Hessova režijního portfolia.