Dva filmy v rámci jedné kalendářní sezóny si dovolí vypustit jen ti nejschopnější ze schopných. Třeba Clint Eastwood. Steven Soderbergh. A Uwe Boll. V české kotlině si podobný kousek připisují dva „Milošové“. Miloslav Šmídmajer v lednu zaujal bezproblémovou pohádkou Peklo s princeznou a na podzim si schoval dokument o legendě české filmové režie. Miloš Forman zas představil v červenci záznam své divadelní Dobře placené procházky a teď usedl do několika křesel a rozpovídal se o svém životě. Mohl by být klidně evidován jako spoluautor, protože bez jeho historek by celý tenhle film připomínal jen prázdnou nádobu.

Dokument Miloš Forman: Co tě nezabije… klame názvem. Jeho optika není zdaleka tak vyhrocená, jak by se dalo odečítat z titulu. Svůj podíl na tom má právě Formanův fortelný způsob vzpomínání, který se nikdy nezahalí do slz a sebelítosti. I když vypráví o skonu rodičů v koncentračním táboře, i když se prochází americkými ulicemi a vypráví, jak si musel kvůli prázdné peněžence zaplácávat žaludek kousky sýrů, jež byly k ochutnání zadarmo, pořád je v jeho slovech cítit nadhled a ona sympatická moudrost starého českého chlapíka. Chlapíka, který v životě dokázal víc, než kterýkoliv jiný domácí filmař asi kdy dokáže.

Film Miloslava Šmídmajera možná působí poněkud rozplizle a bezvýrazně, povšechně se zabývá rodinou, filmy, slavnými zahraničními kolegy, hereckými hvězdami i pikantními historkami z komunistického Československa. Zkrátka, rozvíjí se tu autorsky nevyhraněný portrét televizního ražení, který jasně nezacílil na jeden nebo dva aspekty Formanovy kariéry, ale vyzobával drobky odevšad. Právě díky téhle „nevyostřenosti“ a nedůrazné snaze nacházet ve Formanově životě silné leitmotivy (tlačení rodiny do popředí působí poněkud vychtěně) se ale nekoná uctivá mramorizace po vzoru Svěrákova Tatínka. Tím, že Formana přibližuje samotný Forman, se nemusí obřadně padat na kolena a předčasně pokládat věnce k pomníku našeho nejslavnějšího režiséra.

Ten film by se měl jmenovat spíš Miloš Forman vypráví… I pak by vás překvapil, že dvě hodiny řízeného a decentně zkrášlovaného monologu můžou být takhle poutavé.