Nehodlám vám lhát. Matky mě děsily. Z traileru to vypadalo přinejlepším na další generickou českou legrandu a když před projekcí pouštěli ve smyčce lehce dementní ústřední song s rýmem „odpadky – jsme matky“, nevěřil jsem v dobrý film. Jestli teď čekáte na šokující překvapení, že to dobrý film je, tak budete čekat dál, ale na druhou stranu musím říct, že v rámci toho, co Matky slibují své cílovce, jsou vlastně… no asi minimálně nadprůměrné. 

Hlavními hrdinkami jsou čtyři kamarádky. Sára je influencerka, které trošku naruší životní tempo porod a její přítel, jenž pro mladou rodinu koupil dům v dezolátním stavu. Hedvika má mrňavého kluka, ale na druhou stranu má pocit, že nemá manžela, protože ten pořád tvrdne v práci a na svou ženu a synka nemá čas. Zuzana je svobodná matka se dvěma dětmi, jejichž otec jí dluží alimenty, na děti kašle a chová se jako prvotřídní namyšlené hovado, ona mu ovšem stejně vždycky odpustí. A Eliška potomka teprve čeká a moc si to neužívá kvůli své panovačné matce, která ví všechno nejlíp a nepřipustí, aby měl kdokoliv jiný názor. 

Matky: FOTOGALERIE

No a s touhle čtveřicí prožijete sto minut, respektive několik měsíců těhotenských, mateřských, ženských nebo prostě lidských problémů a budete se smát, plakat i dojímat. Alespoň taková je teorie. Jenže v praxi to úplně nefunguje. Matky jsou totiž vyprávěné plus mínus epizodicky. Tři minuty tak strávíte s jednou hrdinkou, další tři minuty s další a tak dál a tak dál a jednou za čas se všechny tři matky plus jedna budoucí potkají. Jinak však každá řeší vlastní příběh a v tom tkví hlavní potíž. 

Tohle přeskakování mezi jednotlivými postavami má za následek, že po vyhrocené a zcela vážné scéně, kdy jedna z hrdinek přesvědčuje svého muže o tom, že mu nebyla nevěrná a on jí nevěří, přeskočíme k její kamarádce, která najednou řeší něco, u čeho by se měl divák smát. A logicky nesměje, protože ještě zpracovává drama. Mimochodem ty dramatické scény zvládá Vojtěch Moravec často odrežírovat a prezentovat mnohem lépe a efektněji, než jsme u podobných filmů zvyklí. Jenže když po nich přijde legrace, tak je to trochu k ničemu. 

Matky se tak rozpadají víceméně do jednotlivých scének, které samy o sobě nejsou špatné, ale dohromady to jednoduše nefunguje. Přechody mezi náladami, atmosférou a občas i žánry tu působí extrémně na sílu a film se začne rozpadat. U jednoho z příběhů mám navíc pocit, že jsme ani neviděli finále a konfrontaci, ke které celý děj směřoval a pak… pak to skončí. Potěšilo mě, že Matky nakonec nejsou zdaleka tak vulgární a pitomá podívaná, jak nám prezentoval trailer. Hrdinky řeší normální problémy, laciným fórům se tvůrci vyhýbají a dokonce se ani nedočkáme pointy „všichni chlapi chtějí jen sex a jsou to debilové“. Na dobrý bych však potřeboval víc. 

Přehrajte si trailer Matkám zoufale chybí dramaturgie, která by jim dokázala dát nějaký sevřenější tvar a dovedla lépe vytěžit jednotlivé hrdinky a jejich příběhy. Potenciál pro o něco lepší film tu je evidentní, protože Moravec umí pracovat s herci a v základu jsou všechny čtyři příběhy vcelku zajímavé, uvěřitelné, plus mínus vtipné i dramatické. Jen je to celé poněkud nešťastně poskládané. Ale jak jsem psal na začátku – fakt nejsem cílovka Matek a nechci snímek zbytečně chválit za to, že v žánru, do něhož spadají i průjmy jako Casting na lásku, zvládnou vypadat jako film a plus mínus odvyprávět příběh, co má hlavu a patu. Pokud však do cílovky patříte (to snad poznáte, ne?) a máte pocit, že by se vám Matky líbit mohly, tak se vám pravděpodobně líbit budou. Mezi českými komerčními snímky z žánru „je to barevné a hraje tam Petra Hřebíčková“ to určitě patří k těm vkusnějším a lepším.