Nastal čas návratu Kevina Smithe na stříbrná plátna. A když se znovu derou do roboty Jay a Tichej Bob, ač je Smith před několika lety už odložil do archivu, sluší se v kraji velice významných filmů poprvé provětrat jednu z jejich anabází. Nevybral jsem si Mladé muže za pultem, ačkoliv by k premiéře Clerks 2 sedli líp než orgasmus ke svatební noci – protože má-li běžný divák začít s objevováním Smithova vesmíru (ano, apeluji na mladší část čtenářstva MZ), neškodí zaměnit za startovní čáru Flákače.

I když na ně američtí kritici nadávali. Po kultovním černobílém debutu možná čekali razantní změnu stylu, kterou jim ovšem Smith nemínil dopřát. Jeho Flákači jsou tím stejným ve velkém měřítku (s jednoznačnou paralelou ve vztahu mezi El Mariachim a Desperadem). I tentokrát můžou někteří velebit originální nezávislé počátky, nezaujatý divák však jednodušeji schroustá uragán popkulturních narážek, nekorektního humoru a hlášek (které neocení jen fanoušci Hvězdných válek a Beverly Hills) v barevném, svižnějším a kompaktnějším provedení. Smith střídá gag za gagem, aniž by se uzavíral mezi své nohsledy tak jako v Jayi a Tichej Bob vraví úder: polemizuje o Supermanově schopnosti plodit děti, prdění u orálního sexu a kráse konzumního světa, která se dá vtěsnat do jednoho obchoďáku – tedy o existenciálním podloží každého z nás.

Flákači jsou určitě nejkomplexnější částí Smithovy pentalogie z New Jersey, kterou podporuje spousta líbezných maličkostí. Macho rolí Bena Afflecka a odkazy na Batmana i Lucasovu Sílu počínaje, závěrečným (a životním) výstupem Jasona Lee konče. Flákači jsou esencí zábavy popkulturního dobrodruha na přelomu století. S romantickými podtóny a nezapomenutelným mentorským dialogem se Stanem Lee navíc jasnou povinností pro všechny, kdo to s kinematografií od roku 1977 výš kdy mysleli vážně.