Vizuálně strhující, výpravná, špínou a krví zbrocená adaptace z roku 2015 rozdělovala publikum. Někdo si užíval nápadité převedení divadelní látky do výsostně filmové řeči, leckomu ale nepřehlednost děje a nešťastné scenáristické kotrmelce vadily. Joel Coen, poprvé bez svého bratra Ethana, se pokusil uchopit Macbetha o trochu jinak než před pár lety Justin Kurzel – a přestože ani jeho verzi nelze přijmout jednoznačně nadšeně, je příjemné sledovat, jak čtyři staletí staré dílo filmaře stále provokuje.

Historie adaptací Macbetha je přitom značně pohnutá – není divu, že mezi pověrčivými divadelníky má pověst prokleté hry. Psychologicky vrstevnatá moralita se na filmovém plátně objevila už počátkem 20. století a od té doby se jí chopil nespočet tvůrců – v čele s Orsonem Wellesem, Akirou Kurosawou či Romanem Polanskim. Čestnou zmínku si (samozřejmě) zaslouží i svérázné uchopení Bély Tarra, ale přece jen více rozruchu vyvolal v roce 2013 divadelní záznam od Kennetha Branagha. Společně s Kurzelovou dosud poslední adaptací, jež se objevila v našich kinech, se jedná o bohatou tradici různých uchopení této osudové tragédie, v níž se to největší drama odehrává uvnitř postav.

The Tragedy of Macbeth: FOTOGALERIE

Na tom si Kurzel navzdory vizuálnímu pozlátku spíše vylámal zuby, a tak se Joel Coen pokouší o trochu jiný přístup. Černobílý obraz v akademickém formátu a často až expresionistická výprava evokují spíše Wellesovu verzi z konce 40. let. Coen však jde ještě dál a osekává prostředí na minimum – podobně jako v nedávné Duně se v rozlehlých komnatách nenachází jediná rekvizita navíc a strohá, geometricky nesmlouvavá výprava Stefana Dechanta dodává dramatu odtažitě vypulírovaný nádech. Atmosféru podporuje i tlumená hudba z pera tradičního Coenovic spolupracovníka Cartera Burwella.

Strhující hra světla a stínu či významové kamerové úhly se snoubí s okázalými monology a konverzační povahou většiny scén, což vede k vytvoření velmi funkčního prolnutí divadelní a filmové řeči. Množství obrazů by stálo za zarámování a Bruno Delbonnel by si měl za kameru připsat svou šestou oscarovou nominaci. Podobně úspornější však mohl být i Coenův scénář a ubrat na recitativních dialozích, jež především v druhé polovině přebírají otěže až příliš výrazně. V tu chvíli pohříchu ubývá propracovaných obrazů, které jsou přitom samy o sobě tak výmluvné. Coenovo vizuální cítění je dostatečně silné, aby podstatné informace z dané scény předalo i s minimem slov, o to více zamrzí, že ve svém adaptování klasického kusu nebyl odvážnější a shakespearovsky košaté repliky neprosekal jak Birnamský les.

Jak z těchto řádků plyne, příběhově se jedná o velmi konzervativní adaptaci, jež nevypustila ani několik zcela vedlejších scén (například dialog Macduffovy ženy se synem). Zároveň se navzdory současným standardům podařilo udržet stopáž na sympatických 105 minutách, což se však především s blížícím se koncem projevuje překotností a nemožností důsledněji prožít mizérii šílenství, do níž se manželé Macbethovi v poutavém podání Denzela Washingtona a Frances McDormand propadají.

Vedle ústředního páru, jehož vnitřní drama je samozřejmě jádrem příběhu, zaujmou i tváře Brendana Gleesona, Harryho Mellinga či Kathryn Hunter, britské divadelnice s nepřehlédnutelnou fyziognomií, jež nadpozemsky ztvárňuje démonické trio čarodějnic – a připomíná tak další díla studia A24, především hororové povahy. Jak je však patrné z některých komentářů na ČSFD, beztak si až příliš pozornosti uzurpuje obsazení Afroameričanů Washingtona a Coreyho Hawkinse (Macduff) do rolí skotských šlechticů 11. století.

Je skoro trapné muset to zmiňovat, ale pro jistotu: Při psaní původní divadelní hry vycházel Shakespeare z reálné postavy Macbetha I., skotského krále, který ve skutečnosti patřil mezi milované a na svou dobu osvícené vládce; kroniky, z nichž Shakespeare vycházel, jej však líčily jako tyrana. Anglický dramatik hru napsal na počest Jakuba I., tehdy čerstvého krále Anglie i Skotska – hra tedy měla uctít historii obou zemí a naznačit pozitiva jejich spojení pod jednou korunou. Pro dosažení těchto cílů (a samozřejmě i dramatické účely) byla řada reálných historických figur výrazně upravena. Už tehdy se nejednalo o žádný dokument věrný dějinným událostem, nýbrž umělecké uchopení tématu pouze částečně vycházejícího ze skutečnosti. Je tedy skutečně problém, když po více než 400 letech upraví autor (filmař) dílo jiného autora (dramatika) společensky smysluplným způsobem a ve zřetelně stylizovaném díle obsadí schopné herce barvoslepě?

Ale zpět k podstatnějším rovinám filmu. Zatímco vztahu Michaela Fassbendera a Marion Cotillard ve verzi z roku 2015 dominovala vášeň a ctižádostivost, v případě o pár dekád starších Washingtona a McDormand vidíme spíše únavu. Po mnoha letech oddané službě králi se necítí dostatečně uznáni, a tak proroctví slibující královský titul rychle naplní jejich mysl temnými myšlenkami. Coenovi se podařilo v titulním páru objevit své typické hrdiny, nekontrolovatelně ovládané slabostmi a neschopné vymanit se ze spirály průšvihů. Brutalistní kulisy jsou naplněny jejich emocemi, které však místy působí poněkud nepatřičně – samotné vyprávění totiž nemůže překvapit a jednotlivé scény jsou od sebe po vzoru divadla odděleny tak výrazně, že vývoj postav působí spíše mechanicky a nebudí v divákovi dostatečně silnou emoční odezvu.

Přehrajte si trailer Hned první záběr na tři čarodějnice ve formě ptáků klame tělem, když pohled na zem vypadá jako pohled na nebe. Ve stopách takto výrazného obrácení perspektivy však Coenova adaptace nejde a ve většině situací nechává postavy spíše mluvit než jednat. Vypuštění bojových scén a většiny akce by samo o sobě nevadilo, ale řada těchto stylistických voleb, jednotlivě velmi sympatických, dohromady nevytváří dostatečně ucelený dojem, který by se zaryl pod kůži hlouběji než jiná macbethovská zpracování.