Paul McGuigan je vskutku zajímavý chlapík. Nejdřív natočil Acid House, který jsem neviděl, ale všichni ho chválili, pak natočil Miluj mě, prosím, což jsem považoval za dílem sprostou, dílem povedenou, ale každopádně divnou vykrádačku francouzské předlohy a teď se pro změnu pustil do gangsterky s hvězdným obsazením. Je na čase zjistit, jestli je vážně divnej, nebo to jenom hraje.

Nebojte se, zjistíte to až na konci recenze, tentokrát nebudu nijak předbíhat, protože by se to mohlo brát jako trapné napodobování McGuiganova stylu. Svérázný Skot v sobě nezapře patriota a dokonce ve filmu najde místo i na kvíz "Kdo byl nejlepší Bond všech dob", především ale rád rozsypává korálky po zemi. Kdybych to měl dělat jako on, začal bych teď vyprávět o tom, jak jsem měl v devíti letech křečka, ale když nechtěl papat jogurt, tak jsem s ním prásknul o zeď. Vůbec byste nevěděli, která bije, než bych dodal, že ten křeček měl stejné jméno jako hlavní hrdina tohoto filmu. Jenže hlavní hrdina tohoto filmu žádné jméno nemá. A v tom je finta. Teď jste ztracení a je vám to nepohodlné.

Podobně se možná budete cítit i při sledování McGuiganova filmu. Režisér zkrátka v úvodu rozsype svůj film na podlahu a pak ho začne nesystematicky slepovat. Chvíli váháte, jestli právě zíráte na flashback nebo nějakou věc, která se teprve stane, nebo jste v žhavé přítomnosti a film je zase na své hlavní koleji, po které ujíždí Josh Hartnett jako loser s přeraženým nosem, jenž právě potkal rychlopalnou sousedku od vedle s vizáží Lucy Liu a rychlohlasem školené veverky, nadopované dvojitou dávkou kofeinu (až uslyšíte Lucy mluvit, pochopíte, jak to myslím). Společně pátrají po společném kamarádovi, který se zdá být zdrojem nekonečných problému Hartnettovy postavy, která se během jednoho dne seznámí s černošským i židovským gangem (asi uhodnete, že se nemají navzájem rádi), naštvanými policajty, kteří nechápou, co se kolem nich děje, a mnoha dalšími lidmi, jež původně vůbec poznat nechtěl.

Místo pozdravu většinou následuje dobrácká pěst umístěná do oblasti žaludku a vy si říkáte, že to vlastně má něco do sebe. Potkat v několika minutách Morgana Freemana, Bena Kingsleyho nebo Stanleyho Tucciho se nepoštěstí v každém filmu a všichni herci ze sebe ždímou minimálně přijatelný průměr, který už léta udržuje lesk jejich kariér. A přirozeně nesmím zapomenout na Bruce Willise jako šedou eminenci v pozadí, která neznačuje, že by za vším moho být trochu víc. Stačí patkoidní účes a bouchačka s tlumičem a z Bruce je elegantní zabiják, který vám nejdřív zkusí vykecat díru do hlavy, a když to nezafunguje, vyrobí jí hezky postaru. A takovou scénu nechcete zažít osobně, to mi věřte.

Každý ze jmenovaných herců ze sebe sype moudra, která jsou kombinací matrixáckého Architekta a Joe Hallenbecka, takže nesouvislost děje a občasné záblesky, které vás přenesou o milion kilometrů a minut jinam jsou akceptovatelné. McGuigan však tlačí na pilu trochu víc - snímá svůj příběh jako tradiční gangsterku ze 70. let a nechává tempo ulpívat na rtech mluvících hlav. Nečekejte žádnou třeskutou akci, pokud má někdo umřít, stane se to dřív, než si to on nebo vy stačíte uvědomit. A když už se propánajána (snad tohle slůvko projde korekturou) začnete nudit, vezme McGuigan svojí rubikovu kostku a několikrát zuřivě škubne zápěstím. A v tu chvíli zjistíte, že koukáte na úplně jiný film. Nepohodlnost v tu chvíli nabývá na příjemnosti. Paradox? Ano, jeden z mnoha.

Dalším by mohl být třeba fakt, že Josh Hartnett umí hrát. Dodnes jsem tomu odmítal uvěřit a teď se cítím trochu trapně, protože po Francovi je to další mladík, kterému bych se měl omluvit. Vypadá to, že trocha talentu je v každém řízkovi, co na nás mrká z plakátů a neměli bychom se nechat zastihnout nepřipravení. Ano, tenhle odstavec patří tobě, Ledgere. Budu čekat. :) Vy ale nečekejte a sežeňte si lístek na Slevina, hned jak dorazí na podzim do našich kin (tedy jestli dorazí, znáte to...). Vzhledem je oldschoolovější než Odplata (a to neříkám proto, že v obou filmech je Lucy Liu sexy), vnitřnostmi naopak ošálí i nejzkušenějšího všežravce. Čímž neříkám, že závěrečná pointa není vidět na míle daleko od titulků, ale ty zlomy, které jí předchází a zásadně mění pojetí celého filmu (všechny korálky najdou svojí niť), mě dotlačily až k výsledné osmičce. Je to trochu nefér, protože v závěru McGuigan chytá tempo splašeného mustanga, jen aby vytvořil na jazyku odpovídající chuťový ocas. Já ale zavřu oči a budu dělat, jako že jsem to nečekal. Zkuste to taky.