Co si představím, když se řekne „the greatest love story ever told…“? Vyplyne mi na mysli Moulin Rouge, postesknu si nad skvělou Casablancou a vzpomenu si, že už jsem zase dlouho neviděl Samotáře v Seattlu. Vydávat svůj film za nejskvělejší zamilovaný příběh všech dob je velice odvážné tvrzení a už z traileru musí být jasně patrné, kde režisér bere takovou sebejistotu. Upřímně řečeno, tu u Cholery nějak postrádám. Nevadí mi teatrální kulisy, nevadí mi ani nevýrazní hrdinové. Ať si to tam Mike Newell všechno má, ale ať proboha tolik netlačí na pilu v superlativech, když nenabídne to nejdůležitější – kýženou zamilovanou jiskru, která se dostane až do vašeho nitra a rozsápe vám srdce na cucky. Láska za časů cholery vykazuje atributy standardního schématu „potkali se časů nejhorších a jejich láska byla věčná“, které v pravidelných intervalech mámí ze slovutné Akademie zlaté plešouny. A není to nic překvapivého na papíře, ani nic překvapivého v obrazech. Dokonce se mi chce říct, že tak průměrné pocity už dlouho žádný „největší příběh“ nevykazoval. Emocionální pompa se schovává za vtíravý voiceover (ten chlapík to neumí a už na něj začínám mít alergii), vše ostatní za písničky od Shakiry a pokud byste náhodou chtěli vědět, jak to všechno dopadne a připravit se tak o překvapení, vydržte až do konce.
