Legendy z Dogtownu díru do světa neudělaly a ani při své pouti po mimoamerických zemích kráter v srdcích většiny diváků nezanechá. Ale jako pohodovému retru se mu daří sbírat první sympatie českého publika, takže následující minirecenze možná nebude tím, co jste po prvních a velmi pozitivních domácích ohlasech zrovna čekali. Ale tak to někdy bývá.

Nostalgický náhled do půlky 70. let, kdy se na západě USA naplno rozjel zájem o prkýnka na kolečkách, bych se nikdy neodvážil označit za špatný film. Ale dát mu palec nahoru nebo dolů, to už by bylo zatraceně těžké dilema založené na sérii rozporuplných pocitů. Režisérka Catherine Hardwicke pracuje s tradičním a neskonale primitivním příběhovým modelem, jenž z hlediska klasické dramatizace zachycuje v podstatě jen obligátní vzmach mladého skateboardingu a následný rozklad. Prakticky žádné hlubší rozvíjení triviální linie během sta minut nehrozí a i potenciální konflikty, které by mohly Legendy z Dogtownu uzlovat a hlouběji propracovávat (krádež holky kámošovi k tomu přímo vyzývá), se odbíjí jen povzdechem postavy a rychlým zametením pod skateboardová kolečka. Ta totiž – rolující při tréninku, závodech nebo během machrování před roštěnkami – zabírají obrovské procento stopáže, odhadem okolo 40%. A je jediným štěstím madam Hardwicke, že se jí veškeré poježděníčko podařilo zachytit velmi půvabným způsobem. Nikterak přehnaně akčním, ale na přefiltrované a dobově zrnité kameře více než efektním.

Právě minuty na skatech jsou pro mě u Legend z Dogtownu stupačkami do kvalitativně vyšších pater. Vypadají cool, opravdově a ještě se v nich ztrácí profesionální dubléři herců (mimochodem Emile Hirsch je bezkonkurenčně vede). Což jsou charakteristiky, které bych od Catherine Hardwicke po formálně zprůměrované Třináctce nečekal ani v největších návalech optimismu. Tím spíš, že neuhýbá k překotnému střihu a jako okatou berličku si tak zve na jeviště jen provařený pop-rock oné doby. Jednoduché, účelné, místy trochu laciné, ale v každém případě atmosférické využívání muziky režisérce dopomáhá navodit ten správný feeling. Plný vedra, hormonů, bezstarostných vyjížděk a mamonu, který chlapíky z Dogtownu ovládl. Místo a dobu prostě budete cítit a možná to vás dovede k nadšení.

Mě ale nezachránila, protože lehce vydobytou autenticitu autorka ztrácí kvůli tradičně americky zoufalému pohledu na flámující omladinu. Jsem opravdu tak puntičkářský, když mi vadí, že si pět typů cestou na závody v autě donekonečna euforicky výská, vyřvává „jupíjej“ a místo alespoň deseti normálních, klidných sekund, dává neustále najevo, jak moc je cool a nakolik v pohodě. Proč musí filmoví teenageři na vzestupu jen freneticky vyřvávat? A proč jsou jejich sexy favoritky Hardwickovou představovány jako tupé štětky s mírami modelek a bikinami přes dva palce, které lezou klukům z Dogtownu do postele při prvním vydařeném efektu? Právě u režisérky točící drama podle skutečné události bych stovku micinek, jež začnou při pohledu na libovolného skejťáka vlhnout a nabízet „pokouřeníčko“ (pouze cituji :-), bych tak zoufalou úlitbu filmovosti nečekal. Snít o pohodě uplynulých dekád se totiž dá i bez enormní psychologické „debilizace“.