Odtočit čtyři díly jedné série v podstatě s identickou zápletkou, to už je sakra velký kumšt. I SAW a Paranormal Activity inovovaly své příběhové vzorce víc než tvůrci Let´s Dance. Samozřejmě, že vymýšlet nové kulišárny na tanečním parketu je trochu složitější: Když se člověk nechce pouštět do velkých extravagancí, víceméně vždycky skončí u jednoduché lovestory fešáka a krásky, zapuštěné do boje partičky „hustě vystajlovanejch týpků a roštěnek“ za lepší svět.

Let´s Dance: Revolution: FOTOGALERIE

Žádná změna. Opět se nám taneční čísla navěšují na romantické tokání dvou krásných mladých lidí, kteří žijí ve světě, kde námluvy probíhají jak v říši zvířat – samička i samec se vzájemně vábí rozličným natřásáním barevného peří, až se nakonec začnou pářit. V tomhle načančaném kraji nikdo nezapochybuje o slušném vychování slečny, která svým pánevním járkem v mžiku hobluje úd urostlého chlapíka - fyzický kontakt je tu prostě něčím jiným, než známe my, obyčejní smrtelníci, co skončili u mazurky a už jen letmý dotyk jedním prstem správně interpretují jako výzvu k noci plné sexu. Definicí tohohle specifického světa je hlavně taneční číslo na pláži, ve které ústřední pár vystřídá prakticky všechny myslitelné polohy (doggy-style!), aby v rámci tanečního vyvrcholení slečna padla na kolena, roztáhla nohy, sáhla si mezi ně a... mňo, bez nadsázky následuje cosi, co i bez freudovských nadinterpretací připomíná 3D výstřik do kamery. Tohle trumfne nejdřív druhý Avatar.

Ráj chytlavých rytmů, dunivých beatů, dokonalých těl a značkového oblečení je samozřejmě o to úsměvnější, že v něm na první polibek člověk musí počkat dobrou půlku filmu. A že se v něm stopáž vystýlá prázdnými dialogy o správných hodnotách a naprosto nepřesvědčivým sledem klišé, které mají za úkol jen spojit jednotlivá čísla.

Ta jsou sice efektnější než kdy předtím, splňují absolutní videoklipové požadavky a dokonce překvapují originálním výtvarným řešením. Ale pořád jde jen o taneční fetiš, jehož pauzy je nezbytné přetáčet. Prostě takové taneční porno, které v rámci svého ranku nemá konkurenci, ale v republice je vlastně jen pár jeho oddaných konzumentů. Ostatní chtějí za své dvě stovky plnokrevný film. Dostanou ho asi tak stejně jako když si do vyhledávače zadají „x art farewell“.