Tak trochu nečekaným hitem se ve Francii stala sociální komedie Neviditelné, když dokázala zaujmout přes milion tamějších diváků. Třetí celovečerák u nás téměř neznámého Louise-Juliena Petita se přesně trefil do francouzského sociálního smýšlení, které okořenil civilním mockumentary stylem – a úspěch byl na světě. Co na to ale cyničtější český divák?

Sledujeme čtveřici sociálních pracovnic, které provozují denní stacionář pro ženy bez domova. Jak si asi dokážete představit, je to velmi těžká a nedoceněná práce, v níž vedle obtěžující byrokracie nepomáhají ani samotné bezdomovkyně, leckdy nedůvěřivé, zraněné a nespolehlivé. Petit chtěl natočit film o obou těchto skupinách neviditelných žen – žen bez domova, které se na ulici musí bát různých podob násilí, i sociálních pracovnic, jež za směšnou mzdu musejí své práci obětovat mnohem víc než většina z nás. Dalším motivem je pak překračování hranic, jež se v této sféře drží samozřejmě velmi těžko. Je důležité na tyto jevy upozorňovat, přestože aktuální film i přes svou přístupnost a příjemnost nic moc objevného nenabízí.

Zatímco hlavní role ztvárnily herečky, do úloh zhruba dvou desítek bezdomovkyň obsadil Petit z naprosté většiny naturščiky, tedy ženy, jež měli s životem na ulici vlastní zkušenosti. Tato kombinace se rozhodně vyplatila, neboť zatímco skutečné herečky drží scény pohromadě, autenticita ostatních žen je většinou opravdu osvěžujícím způsobem zábavná. Roztříštěnost jednotlivých příběhů však vede k tomu, že 102minutová stopáž se místy docela táhne.

Navzdory těžkému tématu se Petit rozhodně nepouští do ždímání emocí a své patetické sklony drží hodně na uzdě. Namísto toho předkládá skoro až dokumentární styl, jímž občas probleskne trocha té vizuální symboliky, povětšinou však sledujeme vývoj různých příběhů bez snahy o hlubší psychologii – což je vcelku škoda. Velké množství postav a odtažitý styl brání tomu, abychom pronikly některým ženám hlouběji pod kůži; hlouběji než smířením se s povrchním povzdechem, že to měly v životě opravdu těžké. I z toho důvodu třeba katarzní závěr nefunguje tak dobře, jak by diváci i tvůrci chtěli – dramatický oblouk je u spoustu osudů prostě příliš mělký. Jako otevření diskuze ke složitému tématu tak mohou být Neviditelné fajn, ovšem samy o sobě nepřinášejí ani silnou filmařskou vizi, ani objevný obraz společnosti.