A stejně pořád působí blahodárně na každou celuloidem prolezlou duši. S tím správným dabingem a náladou nemůžete šlápnout vedle, dokonce i ty laserové pušky mají ve třetím tisíciletí své kouzlo a humor přirozeně nezestárnul ani o jediný den. Krotitelé duchů nabídli to nejlepší z tehdejší Saturday Night Live (malou roličku si měl dokonce střihnout i Eddie Murphy, ale nakonec z toho sešlo) a to jak po scenáristické, tak herecké stránce. Když jsem viděl film poprvé, doslova jsem ztuhnul strachy při úvodní scéně v knihovně, ale pak už to bylo o koncentrované zábavě, která se díky dvěma jističům - Billu Murrayovi a Ricku Moranisovi (např. Lord Helma ve Spaceballs), nepohybovala ve zběsilých sinusoidách, ale držela se celou stopáž příjemně vysoko. A Krotitelé duchů se snažili i v žánrových odbočkách, stačí vzpomenout na dvouhlavého superpsa, který honil Moranise, hororové vsuvky, které si užila Sigourney Weaver a do tehdejšího PG se vešel i pořádně veliký erotický náboj. Dneska už by z něj MPAA měla minimálně eRkovou kopřivku, ale tenkrát se to neřešilo.

Film slavil v roce 1984 obrovský úspěch a tak ho následovalo ještě pokračování, které však ani zdaleka nedosahlo úrovně originálu. Je to důkaz toho, že takhle dobrá konstelace hvězd, slibného námětu a vypiplaného scénáře se podaří jen výjimečně. Z Krotitelů duchů můžete citovat dlouhé pasáže a ve vaší paměti určitě jeho rekvizitám patří čestné místečko. Kdo by třeba zapomněl na rozežraného zeleného ducha nebo pochodujícího několikapatrového námořníka. Finále Krotitelů je mimochodem dost velkým kompromisem, původní scénář obsahoval scénu, která by podle režiséra Reitmana stála na tehdejší poměry nějakých 300 milionů dolarů. Místo toho jsme vyfasovali jugoslávskou modelku, která se Dana Aykroyda ptá, jestli je bůh. Slušná náhrada, pokud to mám zhodnotit. A pokud chcete odpověď, tak Aykroyd je opravdu bůh. Tedy alespoň tenkrát byl...