Ačkoliv Kramerovo Kdo seje vítr není film podle skutečné události, ze skutečné události vychází. V roce 1925 v městečku Dayton skutečně došlo k soudnímu procesu, kdy na lavici obžalovaných seděl John Thomas Scopes, jenž porušil Butlerův zákon, který zakazoval učit o evoluci. Reálně mu hrozila maximálně pokuta, ale proces sledovala celá Amerika, protože v něm šlo především o střet fundamentálních a modernistických myšlenek a přístupů k vědě a náboženství. 

Kramerovo drama pracuje s fiktivními postavami i dějem, i když to základní ze skutečného případu tu zůstává. Stejně jako ve skutečnosti i v něm dojde na střet dvou elitních právníků, který sleduje celá Amerika a jehož výsledek může ovlivnit společnost na dlouhá léta. Zároveň však nejde o nějaké hutné soudní drama, dialogové přestřelky Spencera Tracyho a Fredericka Marche jsou samozřejmě výtečné, ti dva byli skvělí herci, mnohem víc tu ale jde o zachycení atmosféry malého městečka, jehož obyvatelé mají pocit, že musí stát na barikádách v boji proti budoucnosti, jakou odmítají přijmout. Jsou to většinou slušní a hodní lidé, ovšem vychovaní tak, že nejsou připravení na to, že svět kolem nich se mění. Vyloženě zlý není nikdo z nich, ale například scéna, kdy celé město žalobce chválí a hostí, zatímco s obhájcem nechce nikdo ani promluvit a on musí večeřet někde v koutě a úplně sám, dovedou být docela mrazivé. 

Podobně jako jiné Kramerovy filmy jako třeba Hádej, kdo přijde na večeři nebo Útěk v řetězech lze Kdo seje vítr považovat za lehce naivní podívanou a paradoxně v tom je její síla. Příběh je na první pohled zcela absurdní. Kdo by sakra chtěl v moderním světě poslat do vězení člověka, jenž mluví o evoluci? Řekněme, že stejní lidé, kteří se dnes pokoušejí zakazovat potraty a přijde jim normální jít si koupit hašlerky, cigára a automatickou pušku. V Kdo seje vítr hraje hlavní roli lidská zabedněnost, strach z měnícího se světa a konzervatismus přerůstající až ve fanatismus. Kramer však boji s těmihle věcmi dává tvář bodrého sympaťáka Tracyho, jenž chápe, kdo proti němu stojí a ví, že musí porazit nikoliv paragrafy, ale přesvědčení samotných lidí, což je mnohem těžší. A nakonec možná mnohem důležitější. 

Kdyby za kamerou stál dejme tomu Sidney Lumet, určitě by Kdo seje vítr bylo hutnější drama, jenže Kramerův naivní přístup se sem vlastně hodí víc. Nestojí tu proti sobě dobro a zlo. Nebojují tu zločinci a hrdinové. V soudní síni se zkrátka sešli obyčejní lidé, kteří jsou do velké míry podobní, jen mají prostě jiný názor a odmítají ustoupit, protože mají pocit, že by morálně selhali před světem i sami před sebou. A takoví lidi tu budou vždycky.