A co když je to pravda? Tak jsme v pěkný řiti, řeklo by se v každém druhém thrilleru, kde se pravda hledá „tam venku“. Jenže tentokrát se tahle obskurní entita nehledá v paranoidních zákoutích lidské mysli, ani mezi políčky konspiračních teoriích, nýbrž na žánrovém záhonu, v místech kde se šlechtí ukázkové romantické komedie. Žánr toliko klišovitý, že každá věta rozplétající jeho zákonitosti by byla jen stejně klišovitým mlácením stokrát obepsané slámy. Přesto v něj někteří z nás stále věří i v neoriginálním hollywoodském kontextu - protože dobrý šéfkuchař umí uvařit i z omletých receptur pokrm, který vám zvládne pár minut našeptávat, že láska skutečně prochází žaludkem (a že právě „svačíte“ s Jennifer Connelly :-). To ale samozřejmě nemluvím o hambáči či jiné fast-foodové poživatině, k níž by A co když je to pravda? šlo bohužel velice snadno přirovnat.

I romantická komedie Marka Waterse je totiž zabalená do úhledné krabičky, line se z ní interesantní vůně a když máte velký hlad po filmové masáži srdíčka, spolehlivě vás dokáže nasytit. Jenže dobrý film se má „dát žrát“ za jakýchkoliv okolností, což těmhle záhrobním líbánkám prostě nehrozí. Přitom námět zní sám o sobě tak romanticky, až musí studem růžovět i všechny Harlequinky z vaší červené knihovničky. Mark Ruffallo jako náhodný nájemník vyprázdněného bytu a sladká Reese Witherspoon jako další sexy mrtvola letošního podzimu (i když Burtonova Emily zůstává da best :-), mohli zremixovat Ducha s francouzskou literární předlohou minimálně o tři hvězdičky výš. To kdyby si udrželi vtip a švih z traileru a umně prokládali výprodej známých postupů kontejnery emocí.

Jenže dobře rozjetá partie se jako už poněkolikáté v krátkém údobí bleskurychle bortí, čímž se otvírá široká plocha pro vaši vlastní fantazii, na níž si můžete domýšlet, kam až mohlo milostné laškování mezi sympatickým mladíkem a dívkou jeho snů která-tam-ve-skutečnosti-není (resp. dá se skrze ní díky její duchařské podstatě procházet anebo ji strkat do lednice) doklusat s důvtipnějším scenáristou. Situační humor vám byl již plně odkryt v ukázce, nutno dodat, že s mnohem lepším vektorovým součinem pro vaši zábavu, protože Waters si i v roli spolehlivé výrobní linky na nezávazné komedii (Mezi námi děvčaty i Santa-taneček z Protivných sprostých holek se mi povážlivě zalíbily) stihl za jeden film mnohokrát zadřít převody. Scéna s kudlou, digitální proskakování živým nájemníkem, ale ani rozjívené huhlání Jona Hedera nefunguje tak, jak bychom si v zasmušilé náladě od komediálního Ježíška Waterse přáli pod stromeček.

Ze všech stran slyším, že letošní přechýlení podzimu v zimu se nese v duchu zmařených romantických šancí. Což platí nejen pro Lásku na inzerát, ale i pro Elizabethtown a sladkou flákotu, v jejímž profilu právě scrollujete myší. Nepočítám-li spíš sentimentální než rozjuchanou „romanci“ mezi dvěma rozkmotřenými ségrami z uondaného Zná ji jako svý boty, pokecal jsem si mezi čtyřma očima jen s tímhle špuntem Marka Waterse, takže zatím můžu pokárat jen jeho. Už jsem se vyznal, jak výrazně mě zklamal svou humornou omáčkou, z níž sice vystrkují růžky neokoukané dialogy utahující si z hrdinčiny (ne)hmotnosti, to ale na dobře vyříznutou romantiku do nepohody stačit nemůže. Jistě, vydoluje nám ze sebe alespoň dost cukrkandlu pro dojímání vašich drahých poloviček, jejich kamarádek a kamarádky jejich kamarádek (a mě, když mám zrovna přehnaně romantickou náladu – konec intimní zpovědi :-), ale ten v konkurzu na důstojného následníka „zimních“ milostných hrátek rodu Wibledonu či Lásky nebeské neobstojí.

I proto platí i tady jednoduchá rovnice nabídky a poptávky. Na jedné straně typická dávka hollywoodských klišé, pár slušných průpovídek, příjemní herci, profi obal, zprůměrovaná režie a udojený soundtrack, který vás s povedeným happy-endem může dojmout. A vůně hamburgeru... Honí vás mlsná?