Od svého uvedení na začátku února se španělská kriminálka Infiesto vytrvale drží v TOP 10 nejsledovanějších filmů na Netflixu – alespoň tedy v Česku a řadě dalších, především evropských zemích. Není třeba dělat tajnosti ohledně toho, že tato netflixovská akvizice je veskrze průměrným dílem, a tak nezbývá než si unaveně odfrknout nad tuzemskou oblibou rutinně zpracovaných detektivek.

Abychom byli spravedliví, dvě přednosti Infiesta je třeba uznat. Název odkazuje na skutečné maloměsto na severozápadě Španělska a tradičně deštivé galicijské podnebí v kombinaci se zchátralými příbytky místních obyvatel příběhu dodává temnější, skoro až fincherovský nádech. A zadruhé se vyprávění odehrává v březnu 2020, přesněji během prvních dnů covidového lockdownu, který Španělsko zasáhl.

Díky těmto extrémním okolnostem se seznamujeme s ústřední dvojicí vyšetřovatelů velmi rychle, a to prostřednictvím jejich nejbližších vztahů. Inspektor Samuel Garcia kvůli lockdownu nesmí navštívit svou starou a nemocnou matku, jeho kolegyně Marta Castro má zase problémy se svým covidem nakaženým přítelem, který je z domácí izolace postupně převezen do nemocnice a napojen na plicní ventilaci.

Časoprostorové ukotvení do rozjíždějící se pandemie pomáhá překlenout zjevný scenáristický problém – totiž diváckou neobeznámenost s minulostí vyšetřovatelů. Vyprávění o několika zmizelých ženách totiž působí jako pomalejší, ponuřejší a výpravnější epizoda dlouho běžícího kriminálního seriálu, u něhož předpokládáme i budování vztahů mezi postavami. Na to tu však není prostor, a tak se po úvodním rozkoukávání rozjíždí poměrně spletité vyšetřování, v jehož jádru nejde jen o samotné zločiny, ale i o vzájemnou provázanost celé maloměstské komunity.

Atmosférou i tlumenými barvami je na místě srovnání s Temným případem, který si však mohl dovolit nespěchat a krůček po krůčku diváka vtahovat do děje. I Infiesto by si zasloužilo hlubší ponor do historie městečka a jeho okolí, makabrózním andaluským dešťům se totiž během podaří navodit správně detektivní náladu. Přídavku se ale nedočkáme.

Stopáž lehce přesahující hodinu a půl neposkytuje dostatek času na důsledné rozkreslení vztahů mezi postavami a jejich prostředím, což vede k občasným zbrklostem, nedůvěryhodným zvratům a odhalením, na něž by se ve skutečnosti muselo přijít jindy a jinak. Závěrečná akce sice dá vzpomenout na Mlčení jehňátek, přesto se až do konce nelze zbavit dojmu, který má divák už od začátku – oproti televizním projektům nabízí Infiesto přece jen trochu větší měřítko a více exteriérů, jinak se ale neliší od spotřební krimi zábavy, kterou nám televize servírují několikrát do týdne.

Režisér a scenárista Patxi Amézcua tedy rutinně sází na prvky, které (ne)fungovaly už v jeho předchozích kriminálkách Séptimo a 25 karátů. I ty představovaly poměrně svižně plynoucí thrillery, díky nimž lze překlenout večer, ale jakýmkoli vyšším očekáváním dostály jen těžko.

U Infiesta zaujmou alespoň momenty nejistoty v prvních dnech pandemie, na které už většina z nás úspěšně zapomněla – ani postavy ve filmu nevědí, nakolik brát neznámou hrozbu vážně a zdali skutečně má smysl nosit roušky. Stres a strach o blízké tak zahánějí vysokým pracovním nasazením, což jim komplikované vyšetřování naštěstí umožňuje – a nám připomíná, že i v nepřehledných obdobích lockdownu musela spousta lidí naplno a obětavě pracovat. Což je pěkné, ale na celovečerní film přece jen trochu málo.