Jestli něco ostrovní kinematografie umí prodat, je to ona těžko replikovatelná směs jemné nadsázky a vážnosti, která se nebojí dotknout i tragiky. Tuto delikátní paletu emocí zároveň britské filmy podávají jako něco zcela přirozeného, žitého, jako dvě strany jedné mince či jing v jangu. Snímků této ražby byste z fleku vyjmenovali minimálně deset a nepřekvapivě se vyskytují v žebříčcích roku nebo mezi all-time trvalkami různých databází. Britové to holt vypilovali... a diváci na to slyší. Titul Přísahám, že za to nemůžu (který v českém distribučním názvu zdaleka nevystihuje významové vrstvy originálu) dramatizuje skutečný - a na konci 80. let hojně medializovaný - příběh muže s Tourettovým syndromem v době, kdy tato diagnóza ještě neexistovala a nepoučená společnost vnímala atypické jedince až na výjimky moralisticky. Už trailer naznačuje, že tato 80s/90s dramedy není jen výletem do historie, ale především tonálně pestrým příspěvkem do diskuze ke dnešku a posunům v nazírání. I když je dnešní mluva rozhodně prostoupenější "psychologizujícími" termíny, je otázkou, jestli je míra porozumění patřičně vyšší. A diváky v kině také otestuje, jak, kdy a zda vůbec se Johnovým slovním erupcím a tělesným tikům smát. A celé to pak hezky doťukla i "kauza" z letošních cen BAFTA.