Robert Aramayo je herec, kterého si řada diváků může vybavit především jako mladého Eddarda Starka ze seriálu Hra o trůny nebo jako Elronda ze seriálu Pán prstenů: Prsteny moci. Před několika měsíci si ovšem odnesl cenu BAFTA za hlavní roli ve filmu Přísahám, že za to nemůžu, kde ztvárnil Johna Davidsona. Ten už během nástupu na střední školu začal vykazovat symptomy Tourettova syndromu, v dospělosti se z něj postupně stal aktivista a dnes je ve Velké Británii uznávaným ambasadorem Tourettova syndromu, který pořádá přednášky i workshopy pro studenty i jejich rodiče a učitele. Jeden ze silných příběhů napsaný samotným životem tak prakticky čekal na filmové zpracování. A v podání režiséra a scenáristy Kirka Jonese je velmi povedený.

Snímek mapuje Davidsonův život napříč čtyřmi dekádami, konkrétně v období let 1983–2023. Ve dvanácti letech je John talentovaným fotbalovým brankářem, který nastupuje na střední školu, roznáší noviny a čeká ho první rande. Právě tehdy se ale jeho život začne obracet vzhůru nohama. Přichází první tiky, nekontrolované vulgarity a nepochopení okolí. Kvůli tomu postupně ztrácí šanci na profesionální fotbalovou kariéru, nedokončí školu a rozpad manželství jeho rodičů si navíc dává za vinu. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu začne užívat medikaci, která má symptomy Tourettova syndromu potlačit, společnost se na něj však dál dívá skrz prsty — mimo jiné i proto, že v 90. letech o této poruše prakticky neexistovalo širší povědomí. Zlom nastane až ve chvíli, kdy pozná Dottie, matku svého kamaráda Murrayho, které zbývá posledních šest měsíců života. A právě ona se rozhodne svůj zbývající čas zasvětit tomu, aby John mohl začít novou etapu svého života. 

Jde o silný lidský příběh, který působí ještě emotivněji ve chvílích, kdy si divák uvědomí, že sleduje osud napsaný samotným životem. Kirk Jones ovšem látku pojímá jako feel-good podívanou — takový ten typ filmu, který má především zahřát u srdce a zároveň nenásilně přinést i určitou osvětu. Proti Tourettovu syndromu se totiž často dá bojovat relativně jednoduchými prostředky - tolerancí a pochopením. John je zde vykreslen jako mimořádně přátelský a dobrosrdečný člověk, jehož největším problémem jsou právě projevy jeho diagnózy. Občas vám řekne, že jste m**ka, někdy vás udeří do obličeje nebo vám plivne do pití, nikdy to ovšem není iniciované jeho vlastními úmysly. Ne každý si to ovšem dokáže uvědomit, a právě proto může být John lidmi bez povědomí o jeho situaci vnímán spíše jako problémový člověk či recidivista. Klíčovou postavou se tak stává Dottie, která mu díky svému pochopení pomůže otevřít novou životní kapitolu v okamžiku, kdy už se může zdát, že normální život pro něj není možný. To ovšem neznamená, že nemůže vést alespoň život šťastný. 

Robert Aramayo může být typem herce, o kterém spousta diváků dlouhé roky příliš neví, jen aby jeden výrazný výkon  všechno změnil prakticky přes noc. V hlavní roli je totiž výborný a především maximálně uvěřitelný - ani Karel Ondrka v Prostřenu by to snad nezahrál lépe. Film je navíc vystavěn jako dramedie. Sám John v jednu chvíli říká, že se občas dokáže zasmát i tomu, co z něj nekontrolovatelně vyletí, a podobně se pravděpodobně budou smát také diváci. Zároveň tu ale existuje velmi tenká hranice - kdy je ještě v pořádku smát se absurdním situacím, které z Tourettova syndromu vznikají… a kdy už se člověk směje samotné vadě. Z Johna padají vulgarity prakticky neustále, komické ovšem často není to, co říká, ale způsob, jakým to Aramayo podává. Herec se přitom vyhýbá tomu, aby jeho výkon sklouzl do karikatury. Pomáhá tomu i přesné napodobení tradičních symptomů Tourettova syndromu. Nejsilnější je ovšem Aramayův výkon ve chvílích, kdy jde nemoc na okamžik stranou a divák může poznat skutečného Johna.

Scénář Kirka Jonese se zjevně záměrně vyhýbá událostem, které z Johna udělaly mediálně známou osobnost, především dokumentu John's Not Mad, který BBC odvysílala v roce 1989, kdy bylo Davidsonovi teprve šestnáct let. Jones přitom musí během dvou hodin obsáhnout čtyři dekády jeho života, a právě proto místy přistupuje k vyprávění lehce zkratkovitě. To ale automaticky neznamená, že je to špatně. Příběh má pevnou kostru a dokáže zachytit všechny zásadní body Davidsonova života - komplikovaný vztah s matkou, problémy s hledáním zaměstnání i pozdější snahu pomáhat lidem, kteří se stejně jako on potýkají s Tourettovým syndromem. Do velké míry jde o mozaiku menších epizod, které mezi sebou propojují návraty vedlejších postav. Přesto se během sledování nedostaví pocit, že by filmu chybělo něco zásadního. Jonesův scénář je v tomto směru soustředěný a dokáže odvyprávět přesně to, co si předsevzal.

Britskou atmosféru filmu nepodporuje jen soundtrack složený z písní New Order či Oasis, ale i celkový tón vyprávění. Během sledování může snadno vzniknout dojem, že jde o snímek, který budou někteří diváci odsuzovat za to, jak moc je „vděčný“. Takový Forrest Gump pro novou generaci - kombinace humoru a těžších témat, feel-good atmosféry i důrazu na lidskost a empatii k tomu přímo svádí. Humorné momenty se střídají s těmi, při nichž může bez problémů ukápnout pár slz, podstatné ovšem je, že mezi nimi funguje přirozený vývoj.

Zároveň jde o film, který pravděpodobně neosloví každého - především ty, kteří podobně lidsky orientované příběhy automaticky odmítají jako příliš „sluníčkářské“. Přísahám, že za to nemůžu se totiž jasně vymezuje proti stigmatizaci a diskriminaci lidí s určitým znevýhodněním. Do jisté míry může fungovat i jako celovečerní osvětová kampaň zaměřená na Tourettův syndrom. Přesto stále existuje početná skupina lidí, která bude proti někomu vystupovat čistě proto, že je „jiný“. Nedostatek tolerance a pochopení ostatně zůstává jedním z největších problémů moderní společnosti. A nebo někdo Davidsonův syndrom jednoduše shodí ze stolu jen proto, že z něj vznikne pár rádoby kontroverzních okamžiků během předávání cen BAFTA.

Samozřejmě existují i lidé, kteří si myslí, že někdo Tourettův syndrom pouze předstírá, aby získal určitou výhodu — ostatně už dávno to satiricky komentovala jedna epizoda seriálu South Park. Samotný film ale pokládá poměrně zásadní otázku: proč by to někdo dělal? Proč by si člověk dobrovolně vymýšlel poruchu, která mu komplikuje hledání práce, vztahy i možnost vést normální život? K nejsilnějším scénám patří okamžiky, kdy John se svou nemocí otevřeně bojuje — například u soudu, kde mu projevy Tourettova syndromu znemožňují složit přísahu před soudcem, před kterého se mimochodem dostane právě kvůli své diagnóze. Aramayo mohl celou roli pojmout jako čistou černou komedii nebo naopak tíživé psychologické drama, výsledný výkon ovšem sympaticky balancuje někde mezi oběma polohami.

Přísahám, že za to nemůžu sice nepřepisuje dějiny kinematografie ani nepřichází s revoluční formou vyprávění, přesto jde o snímek, který je velmi těžké nemít rád. Samotný závěr může na některé diváky působit tak, že až příliš tlačí na emoce, především i kvůli sázce na hudbu od Oasis a momentu, kdy během závěrečných titulků začnou běžet záběry skutečného Johna Davidsona — včetně ukázek z dokumentu John's Not Mad. Právě přítomnost skutečného Davidsona ale filmu dodává silnou autenticitu. Mnoha životopisným snímkům bývá často vytýkána určitá vykalkulovanost nebo vyumělkovanost, která působí až příliš účelově. To ovšem případ Přísahám, že za to nemůžu rozhodně není. A i když mohou někteří označení „hřejivý film“ stále vnímat skoro jako urážku, k tomuto snímku sedí překvapivě přesně. Obzvlášť ve chvíli, kdy se ukáže, že nejde pouze o velkou hereckou show Aramaya, protože ve vedlejších rolích mu skvěle sekundují také Peter Mullan, Shirley Henderson či Maxine Peake.

Přehrajte si trailer I díky tomu se z Přísahám, že za to nemůžu může poměrně snadno stát jeden z nejuznávanějších britských filmů posledních let. Kirk Jones přitom nemusí oslňovat přelomovým režijním stylem -  úplně stačí, že drží celý film pevně v rukou a dokáže z něj dostat maximum emocí. Jones, který v minulosti natočil i Kouzelnou chůvu Nanny McPhee, se navíc příště pustí do adaptace dětských knih Mr. Benn, která se pravděpodobně pokusí navázat na úspěch série Paddington. Po zhlédnutí jeho posledního filmu tahle tvůrčí volba dává poměrně velký smysl. Přísahám, že za to nemůžu totiž skutečně působí jako pohádka pro dospělejší publikum. A i když to může pro některé diváky představovat drobné varování, každý, kdo má slabost pro upřímné a lidské příběhy, zde velmi pravděpodobně najde přesně to, co hledá.