Mám rád psaní VIMek. Člověk do toho totiž automaticky jde s tím, že bude jen chválit, hypeovat a nostalgicky vzpomínat na zpravidla úžasné filmy, které se do našich srdíček zapsaly nezapomenutelným způsobem. Není jich mnoho, o to víc si jich však posléze ceníme. A teď do téhle kolekce výstavních pecek můžeme konečně oficiálně počítat i epickou pohádku Hvězdný prach.

Jako tomu u VIMek bývá často, opět se na jednom projektu sešlo hned několik úžasných tvůrců naráz. Konkrétně zde u režie to byl ještě neotrkaný Matthew Vaughn, který si vzal na paškál adaptaci knihy dnes už legendárního Neila Gaimana. Podobně, ehm, hvězdné to však bylo i před kamerou. Charlieho Coxe dnes většina lidí zná jako Daredevila, Claire Danes pro změnu jako bipolární agentku CIA ze seriálu Homeland. Robert De Niro, Michelle freakin‘ Pfeiffer, Ricky Gervais nebo Mark Strong ale představování rozhodně nepotřebují, když se ale podíváte na jejich kariéry, moc lepších filmů už po Hvězdném prachu neměli. Skoro by se dalo říct, že se všichni sešli nikoli úplně na vrcholu sil, ale v jakýsi…magický moment, kdy to do sebe tak nějak zapadlo.

Ať už je řeč o Pfeiffer jako sexy zlé čarodějnici (a nechci slyšet, že v roce 2007 už nebyla sexy), o De Nirovi jako teplém pirátovi, Danes jako sladké prince…hvězdě, nebo o Coxovi coby zprvu ušmudlaném paku, z něhož se stane snový hrdina, Hvězdný prach v režii Vaughna zvládnul spárovat nečekané věci tak, že působily vtipně, svěže a přitom pořád uvěřitelně. Taky si z téhle schopnosti režisér později udělal trademark. Ono párování ale neplatí jen o hercích a rolích, troufám si totiž říct, že Hvězdný prach je pohádka, jako žádná jiná.

Zde už se dostáváme pochopitelně ke genialitě Neila Gaimana, napříč jehož tvorbou byste to mixování žánrů a hrátky se známým i neznámým, překlápění mýtů nebo boření zavedených principů potkávali docela často. Hvězdný prach na tom není jinak, co se tak zpočátku zdá jako variace na něco od bratří Grimmů, se pak několikrát přetransformuje do úplně jiného příběhu s úplně jinými dějovými zákruty. Nebo někdo po romantice ve vesničce, skoku portálem v zídce a střetnutí se s padlou hvězdou čekal steampunkové piráty? Jo, já taky ne.

Hodí se ovšem připomenout, že ne každá Gaimanova adaptace dopadla skvěle, není to tedy vždycky dáno, že skvělá předloha najde vhodného vypravěče. Jak už dnes ale víme, Vaughnovi ambice zrovna nechybí, ať už točí cokoli. Přestože tak se svým druhým snímkem po rovněž famózním Po krk v extázi skočil do zcela jiného žánru, působivé zpracování, specifický švih a rázná akce báječně zapadly i sem. Byl bych ale zatracený ignorant, kdybych k tomu všemu nezmínil i boží hudbu.

Byl to totiž především soundtrack (a dost možná hlavně závěrečná píseň Rule the World od Take That), který se mi do hlavy zapsal snad nejvíc ze všeho. Možná i proto, že jsem do té doby žil v přesvědčení, že takhle pohádky prostě znít a vypadat nemohou. Strašný omyl. Mohou, a co se mých osobních preferencí týče, tak už dnes i musí. Pochopitelně za ta léta přišlo plno podobných pokusů o akční fantasy jako třeba Sněhurka a lovec, v porovnání s Hvězdným prachem je to ale jen bezkrevná snaha být cool.

Jenže Matthew Vaughn umí být cool vcelku bez námahy, a Hvězdný prach je toho důkazem snad každým coulem. Možná i proto mě od té doby žádná jiná pohádka nechytla za srdíčko tolik, jako příběh Tristana a Yvaine vyprávěný z úst Gandalfa (to jste věděli?). Často na ně ale vzpomínám, a jestli se na opáčko někdy blížil ten vhodný okamžik, tak je to jednoznačně během letošních svátků, kdy za sebou máme jeden z nejvýživnějších fantasy roků posledních let, v němž se mimo jiné dařilo i tomu Neilu Gaimanovi a jeho fantastickému Sandmanovi. Spousta věci se změnila, některé ale naštěstí zůstávají stejné.