Tak nám doputoval na plátna nový bestseller. Rodí se nám tu nové série, otvírá se nový penězovod a kolem krouží nová hejna vypsychlých fanynek, jež by vás kvůli jakékoliv poznámce na účet jejich oblíbené hrdinky nakrmily rulíkem zlomocným. Už teď je zřejmé, že Hunger Games opravdu převezmou štafetu po Twilight sáze a Harry Potterovi, rozhodně ale nebudou mučit takovým diletantstvím, jako třeba dvojka a trojka Stmívání nebo předposlední Potter. Měli byste však Hunger Games vidět? No, nutné to není…

Hunger Games: FOTOGALERIE

Pokud se chcete zblízka poznat relativně čerstvý popkulturní fenomén, určitě zvolte spíš knižní předlohu. Nad její čtivostí a chytlavostí se jásalo nejen na milionech blogísků, ale i mezi poučenějším čtenářstvem. Tyhle přívlastky filmu přilepit nelze, ani když nahradíme čtivost napětím, strhujícností či podmanivostí.

Hunger Games zasvětí do dystopické budoucnosti, kdy Spojené státy zpustošila válka a části země, které „zradily“, jsou rozděleny na jakési sektory. Každý takový sektor pak vyšle na tzv. hladové hry dva své zástupce, vždy dívku a chlapce, kteří se v rámci brutální reality-show utkají o holý život. Lid se baví, příbuzní soutěžících úpí, lidé z chudých sektorů se třesou strachy kvůli tomu, že se jim s každým koupeným žvancem zvyšuje šance na to, aby z osudí vytáhli pořadatelé právě jejich jméno. Dostáváme tak vizi totalitní společnosti budoucnosti i sociálně-kritické podobenství o médiích, jejich násilných obsazích a všemožných reality-shows. A k tomu přímočarý příběh o dívce jménem Katniss, jež se nejdřív obětovala pro sestru, a pak se začala rvát o svůj život.

Podobně jako u Twilight se ve světě Hunger Games mixuje spousta motivů a inspirací z jiných uměleckých děl a současnému čtenářstvu jsou předhozeny skrze úhlednou historku o mladé dívce. Tentokrát se jí nemusíme posmívat, protože na rozdíl od Belly je Katniss aktivní, emancipovaná, bezproblémově zahraná (Jennifer Lawrence za pár dní spojí svůj talent i se statutem velké hvězdy), ale kontext, ve kterém se pohybuje kdovíjak důmyslný není.

Celé to společenské uspořádání vyznívá ve filmu krajně nevěrohodně, přesvědčivost schází i oné velké zabíjecí reality-show. Mluví se o tom, že lidem ze sektorů dodává hra naději, přitom vidíme, jak se losování každý bojí (viz okázalé reminiscence na holocaust) a hry pak sledují lidi s hrůzou v očích, anebo je naopak rozzuří až ke vzpouře. Samotný herní mechanismus by v podání dětí taky těžko fungoval a to, co je předneseno v rámci velké finálové pointy, se nabízí jako evidentní slabé místo systému (těžko by na něj někdo přišel až ve 74. ročníku her). Vykreslení dystopické budoucnosti pak limituje nejen skromný rozpočet, ve kterém se našly peníze jen na laciné papundeklové kulisy nebo nedbale digitální plamínky, ale i to, že se tu potulují lidé se jmény jako Casear a Seneca a na hlavě se chlubí obvykle modrou nebo fialovou klauniádou, u které by vyprskl smíchy i kadeřník Lady Gaga.

Čtěte také: TOP 10: Děti se také střílejí

Z čeho opravdu čerpat diváckou slast, to vám asi řeknou jen nadšeně hýkající holčiny o půlnočních projekcích.Přestože režisér Gary Ross vybavil filmy syrovým audiovizuálem, postaveným na rozklepané kameře a (z počátku) i nervním střihu, jsou Hunger Games v každém okamžiku hrozně krotké a co do rozehrání motivů i nedůsledné. Čaruje se tu s velkými myšlenkami. Nahlas i podprahově se odkazuje k antice, holocaustu i slavným filozofům. Průzračně se kritizuje posedlost násilím v médiích, moc peněz a i to, jak zábava na lidi funguje jako sedativum. Ale to jsou všechno sakramentsky okoralé motivy – a v Hunger Games podané vesměs banálně. Navíc si stačí uvědomit, že právě Hunger Games jsou dalším velkým triumfem zábavního průmyslu, který na tu zasněnou historku o průrazné chudé holce utáhl miliony čtenářů (a brzy i diváků), a ta kritika vlastně zní i dost pokrytecky.

Ale dobrá, na filosofických fakultách se kvůli Hunger Games sylaby přepisovat nebudou. Jenže film nenadchne ani jako drama, anebo čirá zábava. Hlavně druhá polovina drhne a kvůli klopotným vysvětlovačkám a plochým postavám se postupně přelévá v nedotaženou nudu (jen jednu postavu máme rádi, druhou poznáme letmo, ostatní jen během několikasekundových střípků). Ta troška akce nemá čím strhnout, v rámci sebereflexivní povahy filmu byste se jí koneckonců „neměli kochat“ a roztěkaná kamera vám to vlastně ani nedovolí. Je to podobný případ jako u romantické linie, u níž ve filmu není jasné, jestli je toporná kvůli nešikovností tvůrců, nebo jen proto, že ji aktéři fingují pro kamery. Tím, že se Hunger Games stylizují do moudrého odrazu zábavního průmyslu, si vlastně většinu jejich nedostatků můžete obhájit jako záměr, úmysl, kritický odraz. Ale z čeho opravdu čerpat diváckou slast, to vám asi řeknou jen nadšeně hýkající holčiny o půlnočních projekcích.

Příběh je navíc tak nešťastně narýsovaný, že si můžete sami předem odškrtávat umírající děti. A tipovat si, k jakému ze dvou možných rozuzlení se autoři po těch 4 hodinách a 25 minutách filmu nakonec přikloní (čas je subjektivní veličina – usedavý pláč kolegy KarlaR nad smrtí jedné drobné dívky se podle mých hodinek rozléhal sálem asi tak půl hodiny).

Přehrajte si trailer Hunger Games nejsou dalším totálně zprzněným fenoménem, ale stále jen nedomrlou adaptací, Nejsou v ní nazí vlkodlaci, stalkující upíři ani katarze, v níž skřítek Dobby odšroubovává lustr. I Lenny Kravitz a jeho dcerka, natož Woody Harrelson nebo Donald Sutherland, jsou lepší herci než Taylor Lautner nebo Emma Watson, takže vyloženým failem je jen role Wese Bentleyho, který si sem odběhl nejspíš přímo z placu prvního Ghost Ridera.

Řemeslo netřeba pranýřovat, protože po stránce technické i herecké je tu prostě vše OK. Silně ale film zarezonuje asi jen v nejoddanějších čtenářích a náctiletých divačkách, které si četbu Brava s chutí proloží i nějakou tou lehkou orwellovskou myšlenkou. A budou se cítit zároveň chytřejší, i emocionálně plně ukojené.