V jednom temném hvozdu jedné fiktivní říše, žilo bylo uskupení modelových pohádkových postav, na které každý večer naráží děti prostřednictvím maminčina vyprávění těsně předtím než jdou spát. Karkulka, vlk, babička a hrdinný dřevorubec, který to všechno zakončil. A žilo bylo v říši zvané realita jedno filmové studio a to přišlo s nápadem kult Červené Karkulky oživit, přidat k tomu pár frků, drobnou detektivní zápletku a hurá s tím do kin. Rozpočet byl skoro nula a je to animák, takže se to každopádně prodá, no ne? No ano…

Předně se musím přiznat, že po prvních patnácti minutách strávených ve společnosti Karcoolky jsem chtěl znechucen odejít z kina. Mrzká stylizace animovaných obrázků mě upomněla na rané kraťasy (rozuměj krátké filmy ;) začínajícího Pixaru (tenkrát ještě nebyly takové výpočetní mašiny) a to už je věru hodně let. Do toho vehementní snaha zaujmout prvoplánovými fórky, ze kterých byla cítit jen horká jehla scenáristova a snaha rychle vydělat balík s málem muziky. Nepřišlo mi fér, nechat diváka za tohle platit a připadal jsem si jako po nákupu kvalitního zboží od Vietnamců. Situace se však překvapivě vyvinula. Karcoolka se vytasila s originálním nápadem, který nakonec dokáže jednotlivé dílky celku příjemně udržet u sebe a i ten humor se hlubším zabřednutím do pohádkového světa zlepší. A po závěrečných titulkách prominete zodpovědným osobám i tu animaci.

I přes tohle příjemné vystřízlivění však pořád není všechno zlato, co se třpytí. Mamonářský podtón celého dílka neodezní po celou dobu, stejně jako vlna vděčných vtipů, které už byly vtipné někde jinde a teď se o to pokouší znovu, jen v podání jinak pitvořící se postavy. Zamrzí sledovat, jak Karcoolka okatě vykrádá Shreka, jak parazituje na nejlepších momentech jeho sequelu, a vůbec se přitom nestydí. Přitom je často znát, že tvůrci mají na víc než jen na projíždění filmových momentů přes kopírák. Potěší adrenalinová podívaná klasicky zapšklé pohádkové stařenky, směle odkazující k největším eskapádám drsného xXx, stejně jako vlčí story, jejíž součástí je kofeinem vyhypované cosi (tvůrci tvrdí, že je to veverka, ale já jim nevěřím ;), mluvící asi tak desetkrát rychleji než dokáže normální smrtelník vnímat. Naproti zmiňovaným momentům jde ještě spousta odfláklé vaty, kde se ani nic nekopíruje a je to prostě jen trapné: Policejní sbor složený z ptáků a medvědů prostě není „haha“. Ale chápu, na všechno nezbyl čas, studio tlačilo, všichni chtěli své vklady zpět.

Čeho si však na Karcoolce opravdu cením, je zmiňovaná originální vyprávěcí šablona, která dokáže leccos vynést trochu výš a jež příjemným způsobem staví na hlavu všechna klišé detektivních filmů. To je tak: V lese se začaly ztrácet lidem recepty. A zanedlouho po tom, byly ve společné chatce nalezeny čtyři postavy, které s tím mohly mít hodně společného. Jedna byla svázaná, druhá měla sekeru, třetí vypadala jako babička, ale nebyla to babička a čtvrtá nosila červený hábit a stejně jako Neo uměla kung-fu. V duchu tichých hrdinů tučných svazků Agathy Christie vstupuje na scénu detektiv se spoustou šestých i sedmých smyslů a to, co se zpočátku jevilo jako klidná pohádka, se mění v klasický křížový výslech. V něm každá z postav rekapituluje tu svou cestu do chalupy, aby se nakonec ukázalo, že všechno je vlastně úplně jinak a vrahy jsou všichni. Je to vtipné, je to chytré a nemusel by se za to stydět jakýkoliv hraný film.

Jakýkoliv hraný film se však otravuje s věcmi, které tady nenajdete. I přestože je Karcoolka na první pohled jen jakousi akční hříčkou čistě pro pobavení, citelně tu chybí nějaký lepší scénář (i přes vnesení zmiňovaného vyprávěcí prvku do hry jde jen o čtyři víceméně nezávislé příběhy) a vyprávění nikdy nepřeleze rámec povrchní fasády, v níž si tvůrci pořád z něčeho dělají srandu, máte neustále pocit, že se něco děje a zapomínáte tak s úspěchem, že se vlastně vůbec nic neděje. Typickým příkladem budiž použitá hudební čísla, která jsou přítomna čistě proto, že v podobných animácích bývají hudební čísla a kdyby nebyla, někoho by to mohlo urazit. Nehledě na ospravedlnění tohoto podivného zvyku pak samozřejmě v druhém plánu úspěšně ředí nijak velkou stopáž. Prakticky jen díky nim se Karcoolka může vyšplhat k mrzkým osmdesáti minutám.

Dostali jsme se do fáze, kdy se z animáků stává čistý byznys. Samozřejmě, byznys to byl v první řadě úplně vždycky. Ale nechyběly ambice procpat se do první ligy a kdo ví, jednou možná i do síně slávy. Karcoolka je klasickým zástupcem druhořadých animáků, kterých teď budeme vídat skutečná kvanta a jejichž tvůrci zahodily většinu ambicí ještě před startem. Je to nezávadná výplňovka před něčím větším, nabušenějším, skutečně výpravným a odhodlaným dát vám vědět, že někdo dělá podobné filmy ještě pořád s láskou, i kdyby ta láska trvala tři roky a stála víc peněz, než se na začátku předpokládalo. Neurazí, chvílemi potěší, chvílemi znechutí, párkrát pobaví, párkrát zanudí. Větší průměr by dnes člověk těžko pohledal.