Humprey Bogart je bůh. To je zcela vážně míněné tvrzení pocházející od člověka, který leští své rohovky Jasonem Stathamem a denně si čistí zuby Jetem Li (Jacka Bauera používám místo kloktadla). Předem bych rád zdůraznil, že mě k Hlubokému spánku nikdo nenutil... prostě jsem si ho jednoho krásného dne sehnal a pustil. Nebylo to kvůli Humpreymu, nebylo to kvůli žehlení hříchů minulosti (osobně nemám potřebu nakoukávat IMDb Top 250, ale proti gustu...), má duše měla jednoduše chuť na něco temnějšího a Raymond Chandler a jeho hard-boiled detektiv vypadali jako ti správní společníci. A proč nesáhnout do filmové kapsy pořádně hluboko, no ne?

Řeknu vám, že se to vyplatilo. Nejen že Hluboký spánek uhání kupředu jak divoký dostavník bez kočího (takže vám nehrozí stav naznačený v samotném názvu), ale herecké obsazení je jednoduše bezchybné. Humpreyho nebudeme řešit, ten už byl posvěcen v tisících textech a těžko z něj lze udělat větší legendu. Díky jeho hlasu a sarkasmu, který kapal z každé věty, jsem mu odpustil i ty mizerné pěstní souboje (choreografie holt v roce 1946 ještě měla co dohánět) a zadní projekci při automobilových přesunech. To je holt daň doby, která je však bohatě vyvážená zástupem hereček, které se... které se už dneska prostě takhle "nevyrábějí"... oproti sexbombám z tohohle filmu jsou prostě současné hollywoodské herečky něco jako holky od kolotoče. Často se vám z nich zatočí hlava, ale aby si vás obtočily kolem prstu... ne-e. Těm černobílým se to ale daří snadno, ať už jde o svůdnou prodavačku v knihkupectví (naprosto ledabylá, ale geniálně provedená scéna) nebo obě dcery Marlowova zaměstnavatele.

Nesmíte však po cestě příliš čichat k růžím, protože Howard Hawks za kamerou na vás přichystá nejednu past. Takřka v každé desetiminutovce se objeví nová postava, která dá dosavadnímu ději nový rozměr a vy se můžete znovu škrábat na hlavě a zkoušet být chytřejší než hlavní hrdina. Pravděpodobně se vám to nepodaří, protože Marlowe stíhá mezi vykouřením dvou kartónu cigaret a neustálým odebíráním pistolí z rukou padouchů ještě ve své hlavě kombinovat všechny stopy tak, aby vám to v závěru vyložil s až Columbovskou grácií. Je to neodolatelný hrdina v neodolatelném podání a právě to snímku zajistilo nesmrtelnost a čestné místo ve svém žánru. Svůj díl "viny" na tom má zcela jistě i režie Howarda Hawkse a hudba Maxe Steinera. Obojí předběhlo svou dobu a proto se Hlubokého spánku nemusíte bát ani po šedesáti letech. Je dostatečně chytrý, svižný a zábavný, aby uspokojil i ty nejnáročnější. A možná vás třeba přivede na scestí a začnete se víc kamarádit s hochy z černobílé čtvrti. Sorry, Jasone, moje lopatička a kyblíček teď patří Humpreymu. Maltézský sokol čeká...

p.s. Místopřísežně prohlašuji, že sledování černobílých hollywoodských klasik nemá žádné vedlejší účinky. Cítím se zdráv duševně i fyzicky, což ovšem neznamená, že nebudu psát recenzi na třetího Kurýra, kterou si tímto zamlouvám. Howgh.